Sedím s Mikem v jeho autě a on mě veze do školy. Pořád je hodně smutný a zamlklý. Zastaví před školou a raději se ani nerozhlíží kolem, aby ho náhodou nezahlédl. Odpoutám se a otočím se na něj.
"Jsi v pořádku?" zeptám se a on kývne. Pak zvedne hlavu a pousměje se na mě. Úsměv mu oplatím, rozloučím se s ním a vystoupím z auta. Projdu bránou a pak před dvůr, kde už se hromadí skupinky studentů. Jsem tu o něco dřív než obvykle, protože jsem výjimečně nezaspala. Vstoupím hlavním vchodem do budovy a zamířím ke skříňkám. Ovšem ještě předtím, než dojdu k té svojí mě upoutá postava opírající se o zeď. Okamžitě se ve mě probouzí vlna vzteku a já už naštvaně jdu k němu.
"Jak jsi to doprdele mohl udělat?!" zakřičím a přitisknu ho na zeď. Jelikož ke mě předtím stál zády, byl dost překvapený. Vyděšeně se na mě díval a snažil se mě od sebe odtrhnout.
"Hoode, kurva, odpověz mi, nebo se ti vážně něco stane." syknu skrz zuby, pustím ho, ale stále jsem k němu dost blízko.
"Já... nemyslel jsem to tak, byl jsem hrozně zmatený, sakra, ani nevíš, jak moc toho lituju."díval se do země a v jeho hlase byla slyšet lítost i smutek.
"To sis měl uvědomit dřív, než jsi mu to řekl. Víš vůbec, jak moc ho to vzalo? Vždyť teď chodí všude jako tělo bez duše." neberu si s ním servítky. Mému bráškovi nikdo ubližovat nebude.
"Tak strašně moc mě to mrzí." jedná velká slza mu sjela po tváři. "Prosím, řekni mu, že jsem to tak nemyslel a že je mi to hrozně líto."
"Řekni mu to sám." křiknu na něj a ignoruju zvědavé pohledy ostatních.
"Ne." šeptl.
"A to jako proč sakra?" mám pocit, že za chvíli puknu vzteky.
"Už bych se mu nedokázal podívat do očí po tom všem, co jsem mu řekl." zašeptal a konečně se na mě podíval. Jeho oči byly plné slz, ale co mě překvapilo nejvíc byla ta bolest v nich. Byla stejně velká jako v očích Mikeyho.
"Sakra, Rosie! Vždyť já ho taky miluju!" křikne a zezadu bouchne pěstí do zdi. Potom si opře hlavu, projede si zoufale vlasy rukou a zavře oči. "Uvědomil jsem si to až příliš pozdě." Já stojím jako opařená. Nevím, jestli jsem na něj ještě víc naštvaná, nebo ne. Zírám na něj neschopná pohybu.
"Běž za ním." řeknu, když se alespoň trochu vzpamatuju.
"Cože?" podívá se na mě překvapeně.
"Běž za ním, hned!"
"Ale co když se mnou nebude chtít mluvit? Co když mi to už nikdy neodpustí. Rose ne, já ho nechci ztratit úplně." hlesne zoufale.
"Sakra, Calume, když se mu neomluvíš a nevysvětlíš mu to, tak pak ho ztratíš úplně. Běž!" popostrčím ho. On pouze kývne a pak utíká chodbou směrem ke dvoru.
Nevěřícně zakroutím hlavou a konečně jdu ke své skříňce. Vytáhnu si z ní několik učebnic a zamířím do učebny matematiky. Sednu si do lavice u okna, otevřu učebnici a snažím se doučit to, na co jsem chyběla. Vyruší mě až zvonek a následný příchod učitelky. Zbytek matematiky probíhá v klidu, pouze počítáme nějaké příklady, kterým po nějaké chvíli porozumím. Další hodiny ani nijak neprožívám, dokud nedojde na dvouhodinovku literatury.
Nervózně vstoupím do třídy, protože je mi jasné, že zase budu muset mluvit s Irwinem. Pohlem, který byl do teď přilepený na podlaze, zvednu a rozhlédnu se po třídě. V lavicích nesedí nikdo, přeci jen je pár minut před zvoněním, pouze za katedrou sedí Irwin. Na nose má brýle s černými obroučkami a je tak ponořený do opravování písemek, že si ani nevšiml mého příchodu. Pomalu se rozešla ke své lavici. Když jsem procházela kolem katedry, utrousila jsem tichý pozdrav. Nechtěla jsem na sebe upoutávat pozornost, ale zase jsem nechtěla působit nevychovaně.
Irwin sebou trhl a zvedl hlavu. Nevydržela jsem to a začala jsem se potichu smát. Bylo to tak roztomilé. Irwin se smál se mnou a pravou ruku měl na hrudi, jak vydýchával své leknutí.
"Omlouvám se." řekla jsem s úsměvem.
"Ne, to je v pořádku." zasmál se. "Už jsi zdravá?"
"Ano." kývla jsem hlavou, nechtěla jsem s ním moc mluvit, už teď jsem se cítila až až trapně.
"Mohla by ses za mnou po hodině stavit a domluvili bychom to doučování?"
"Samozřejmě." znovu jsem kývla a pak se posadila na své místo. Do třídy už začali přicházet další lidé. Vyndala jsem z lavice mobil a odemkla ho. Měla jsem jednu zprávu. Od Mika. Se strachem jsem ji otevřela. Hned po tom, co jsem přečetla to jedno jedině slovo, mým tělem proběhla neskutečná vlna úlevy. Po tváři se mi rozlil obrovský úsměv. V té zprávě stálo pouhé Děkuji.
Mobil jsem si schovala do taška a rovnou z ní vytáhla peněženku. Vyšla jsem na chodbu a zamířila k automatu s horkými nápoji. Naházela jsem do něj nějaké drobné a zmáčkla jsem tlačítko s horkou čokoládou. Proč to tomu automatu vždycky tak trvá? Vyndala jsem kelímek s pěnou nahoře a šla zpátky do učebny. Tak zaujatě jsem sledovala kelímek, aby se nevylil, že jsem si nevšimla Hemmingse kráčejícího naproti mně. Pomalu jsem šla a najednou jsem ucítila studenou dlaň, jak mě chytá za ruku, kde nesu kelímek a trhne s rukou tak, aby se celý obsah kelímku vylil na mou bílou košili. Okamžitě košili odlepím od hrudníku, protože ta čokoláda je neskutečně horká. Zvednu hlavu a uvidím Hemmingse, který se smíchy snad skoro válí po zemi. S ním samozřejmě všichni ostatní na chodbě.
"To si musíš dělat prdel!" syknu naštvaně. Hemmings zvedne hlavu, ale nepřestává se usmívat jako idiot.
"Jejda, promiň, to byla nehoda." řekne s ironií v hlase. "Snad si příště rozmyslíš, jestli mi udělat úkol, nebo ne." pokrčí rameny a odejde.
No to snad není možný!
Pořádně si prohlédnu mou košili, která teď kromě bílé září tmavě hnědou barvou. Vlna mého naštvání a zároveň i smutku je tak velká, že ucítím, jak se mi po tváří kutálí slza. Rychle si ji otřu a s co nejklidnějším výrazem se vrátím do třídy. Irwin mě hned u dveří sjede divným pohledem, ale nic mi neřekne. Sednu si na své místo a vezmu si mobil do ruky. Zazvoní a Irwin se zvedne, aby nás uvedl do hodiny. Neposlouchám ho, nevnímám nic, pouze tupě koukám na lavici a snažím se přemoct ten vztek, zklamání a smutek. Myslela jsem si, že se Hemmings změní, že se ke mně bude chovat lépe. Chce se mi plakat z toho, jak šeredně jsem se spletla. A teď to pravděpodobně bude ještě horší...
...
Další díl je tady, doufám, že se vám líbí. Čtenářů každým dílem ubývá a nevím, jestli je to dějem, tím, že hrozně píšu, nebo tím, že přidávám tak málo. Brzy se to už začne rozjíždět, nechci to uspěchat.
Have a nice day, bye.
