Ležím na břiše, nahá na jeho posteli, přikrytá peřinou po pas a rukama objímám polštář. Se zavřenýma očima vnímám, jak mě prsty jemně hladí po zádech. Jeho pohyby jsou tak jemné, až mi z nich naskakuje husí kůže.
"Chceš, aby tohle bylo naposledy?" zeptá se po chvíli. S šokem otevřu oči a podívám se na něj. Jeho obličej je vážný, až teď na mě doléhá vážnost celé situace. Ale vím, že po dnešku už pro mě není cesta zpátky.
"Mělo by být, ale v žádném případě to tak nechci," zakroutím hlavou. Jemně se pousměje a svou hlavu vrazí do mého krku, čímž mě otočí na bok a přitiskne si mě k sobě. Líbá mě po celém rameni a krku tak, že to neuvěřitelně lechtá a já se v jeho náruči svíjím šťastným smíchem. Oba se na sebe rozesmátí podíváme, v jeho očích létají malé jiskřičky. Rukama se hrabu v jeho kudrlinách, po chvíli si ho přitáhnu k sobě a začnu ho vášnivě líbat.
"Počkej..." Zarazím se a odtáhnu se. Pozvedne obočí a čeká, co ze mě vypadne. "Ty dnes neučíš?"
Ložnicí se ozve jeho smích. "Ne, ale ty bys měla být ve škole," šťouchne mě do ramene.
"Ale vždyť dneska bychom měli mít dvouhodinovku..." přemýšlím. Ano, dneska je pondělí, máme mít dvě hodiny literatury.
"To sice ano, ale Kinley si ty dvě hodiny vyžádal, protože prý jste pozadu nebo co."
"Tak to jsem ráda, že tam dnes nejsem. Dohromady tři hodiny biologie, představ si to peklo," zasměju se.
"To je tak hrozný? Jako člověk se zdá normální."
"Jo, celou hodinu si vlastně brumlá pro sebe a není mu pořádně rozumět."
"Aha, dobře, tohle je stejný jako mimo třídu," zasměje se a v tom se ozve vyzvánění telefonu. Zkřivím obočí, když poznám písničku od Nickelbacku. Hochu, my si budem rozumět.
Ashton se vymotá z peřin a nahý běží do obýváku. Otočím se na záda a hluboce se protáhnu.
"Ano... Už dneska?" slyším tlumeně jeho hlas. "Dobře, za jak dlouho tu asi budete?... Fajn, nashle." Po tomhle vběhne do pokoje a začne rychle hledat svoje oblečení a házet po mně to moje.
"Co se děje?" pokrčím obočí a začnu pomalu brát svoje věci a ještě pomaleji se oblékat.
"Za 10 minut mi konečně dorazí moje bicí!" řekne nadšeně. Pozvednu obočí.
"Ty hraješ na bicí?" zeptám se překvapeně. Neměla jsem ani ponětí.
Pouze kývne hlavou, vezme mě za ruku a zatáhne mě do obýváku. Postaví se před holý roh místnosti a, jako by tam už viděl ty bicí, se usměje. Zakroutím nad tím hlavou a přitáhnu si ho k sobě. Zvedne mě do náruče a zatočí se mnou. Jeho zvonivý smích zní místností spolu s mým, ale pak ho utiším polibkem.
Po chvíli se odtáhne a přejde i se mnou ve svých rukách do kuchyně, kde mě posadí na linku.
"Dáš si něco?" zeptá se a začne rychlovarnou konvici napouštět vodou.
"Asi čaj," řeknu a začnu si na prst namotávat pramínek vlasů. Zapne konvici a pak se znovu přesune ke mně. Vezme si pramen, který jsem měla v ruce a namotá si ho na svůj prst. Chvilku si s ním hraje a pak se podívá zpátky na mě. Tentokrát už na jeho tváři nesídlí hravý úsměv.
"Jsi krásná," zašeptá. Přes hluk konvice ho skoro není slyšet, ale pohyb jeho rtů je zřetelný. Můj úsměv vystřídá vážný výraz. Tohle jsem nečekala. Z jeho očí můžu říct, že to myslí vážně. Jemně se pousměju. Ani netuší, co pro mě tyhle slova znamenají. Jeho ruka se přemístí na můj krk a začne si mě k sobě přitahovat. Zavřu oči a zanedlouho ucítím jeho rty na svém čele. Poté co mě políbí si své čelo opře o mé. Stále mám zavřené oči a skoro ani nedýchám. Jeho palec mě šimrá na tváři a jeho nos se jemně otírá o můj.
Ticho prořízne zvonek. Prudce otevřu oči a odtáhnu se. Sklopím od něj pohled a zavrtím se na lince. Odejde otevřít dveře a mezitím já slezu z linky. Když procházím chodbou, slyším tlumené hlasy. Přejdu do ložnice a na stole zahlédnu svůj mobil. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem si včera vypnula vyzvánění, proto mě do očí udeří počet zmeškaných hovorů a zpráv. Všechny do jedné od Michaela. Ihned jeho číslo vytočím a čekám, než to zvedne.
"Rose!" ozve se jeho hlas.
"Mikey, promiň, měla jsem vypnuté vyzvánění. Nemusíš se bát, vím, že jsem řekla, že přijdu později, omlouvám se, jsem u-," zaseknu se. Nevím, jestli je úplně dobrý nápad mu to říkat.
"Jsi u Ashtona?"
"Jo, přespala jsem tu. Nezlobíš se?" zeptám se nejistě.
"Bože, Rose, ne. Proč bych se měl zlobit? Jenom jsi mi to mohla říct, bál jsem se o tebe. Přijď prosím co nejdříve domů, každou chvíli tu budou rodiče. Ví, že nejsi ve škole. Měli by moc otázek, snaž se tady být dříve než oni, řekl jsem jim, že jsi nemocná."
"Dobře, budu tam do půl hodiny." kývnu a típnu hovor. Začnu si rychle balit všechny svoje věci a potom vyjdu i s kabelkou z ložnice. Tam akorát jde Ashton s velkou krabicí.
"S kým jsi volala?" zeptá se a položí krabici. Nezní nijak žárlivě, což mě samotnou překvapí.
"Volala jsem Michaelovi, musím domů."
"Michael? Tvůj bratr?" zeptá se nejistě.
"Ano, promiň spěchám, děkuju ti za všechno." pousměju se, ale když chci vyjít ke dveřím, zastaví mě jeho ruka.
"Prosím, nech mě tě alespoň odvézt."
"Dobře," svolím nakonec, "ale rychle." Usměje se a jde ke komodě pro klíče, přičemž mou ruku stále drží. Popadne klíčky, natáhne se ke mně a políbí mě na spánek. Pak se na mě usmeje a já mu úsměv vrátím.
"Pojď!" Prstem mi přejede přes špičku nosu, a pak vyjde ke dveřím.
Celou cestu si oba zpíváme s rádiem a já zjišťuju, že jeho hudební vkus je ještě lepší, než jsem doufala. Když zastavíme před naším domem, uvědomím si, jak moc se mi vlastně nechce od něj odcházet. Vypne rádio a podívá se na mě.
"Kdy se zase uvidíme?" zeptá se.
"Zítra ve škole?" usměju se na něj.
"Dobře, stav se ke mně do kabinetu." úsměv mi vrátí a natáhne se pro polibek. Několik minut trvá než se konečně dostanu z auta. Když vystoupím, ještě se na něj usměju, než zavřu dveře, a potom projdu bránou na naší zahradu. Otočím se a vidím, jak jeho auto odjíždí naší ulici pryč.
Ale když se chci otočit směrem k domovu, ztuhnu. Upoutá mě pohled na Luka, který sedí před jejich domem na křesle a na svém klíně má kočku. Musel všechno vidět.
A já jenom doufám, že Ashtonova začerněná skla jsou začerněná dostatečně.
...
Konečně... Nemohla jsem se vůbec hnout, pořád se mi to dostatečně nelíbilo, tak tu byly 4 měsíce přepisování, mazání a zase přepisování. Jsem ráda, že už se to konečně nějak vyvrbilo. Hrozně moc Vám děkuju za podporu u předchozího dílu, jste skvělí!
Have a nice day!
