Vzbudila jsem se. Nejspíš jsem z breku usnula. Vstala jsem a šla se osprchovat. Dnes mám focení. Po sprše jsem se namalovala a vyrazila do fotostudia. Přijede ke mě nějaká slečna s přítelem. Chtějí mít fotky. Přijela jsem do studia a tam na ně čekala.
Po focení jsem vyrazila zpět domů. Chtěla jsem si udělat nějaký oběd ale nic doma nebylo. Vykašlala jsem se na to a šla si sednout na gauč. V našem obýváku je gauč volné položeny v prostoru. Teda vlastně v mém obýváku. Naproti gauči je komoda nebo jak to nazvat na které je televize. Vedle jsou dvě velké okna. A na stěně Po pravé straně od gauče jsou fotky mě a Kuby. Když jsem se na ně podívala rozbrecela jsem se. Znovu. Rozzvonil se mi telefon. Popadla jsem ho v naději že je to Jakub. Petr. Hovor jsem tipla. Nemám teď náladu na to s ním mluvit.
Petr mi volal pořád. Doslova po pár tipnutich volal hned. Tipla jsem to-hovor. Pořád dokola. Někdo zazvonil. Premohla jsem se a šla otevřít dveře. Stal tam Petr. Byla jsem už zoufalá že všeho. Ze svého života. Bylo by lepší kdybych tu nebyla. Vrhla jsem se Petrovi kolem krku. Pevne mě držel. Rozbrecela jsem se ,,promiň-promiň mi to" políbila jsem ho na krk. ,,omlouvám se" stále jsem brečela a on mlčel a pevné mě držel. Počkal než jsem se uklidnila natolik abychom mohli jít na gauč. ,,nemáš zač se omlouvat" Podíval se mi do očí provinile ,,zkazil jsem ti vztah" měl zarudlé oči. Ale jen lehce. ,,kdybych ti nevolal tak.." políbila jsem ho. Můj mozek zas nepracoval. Jelo jen moje srdce. A to vědělo že miluje Petra a chce být jen s ním. Petr se odtahl. Zakroutil hlavou. ,,teď ne" pousmál se ,,na to čas bude" kývla jsem hlavou a obejmula ho.
Petr u mě zůstal. Řekl že zůstane dokud bude potřeba. Bylo mi jasné že ted nemám nikoho jiného než jeho. Jen jeho. Přemýšlím jestli je to vůbec správně. Ten kluk mi už několikrát zlomil srdce a já si ho vždy pustím zpět tam kde to rozbil. Vždy. Dělám chybu... Jasne že dělám. Ale... miluju ho. Už to tak bude. Lezime na gauči. On leží na gauči a já mám hlavu položenou na jeho hrudi. Pevne mě drží u sebe. Jakoby mu mě mohl někdo sebrat. Jakoby mě někdo vůbec chtěl. Lezime tak už asi půl hodiny. Nemluvíme. Lezime a posloucháme to ticho v mém bytě. Mě myšlenky běhají různě. Přijde mi jako bych behala s nimi. Běhám po světě bez svého těla. Ale velmi rychle se vrátím když Petr promluvil ,,nemáš hlad?" Tak prostá otázka mě vytáhla z mých myšlenek. A ta stejná prostá otázka mi sebrala slova. Nemám hlad. Nebo mám? Já nevím jestli mám hlad. ,,nevim" šeptla jsem a on se zvedl. Tím pádem zvedl i mě. Podíval se mi do očí. Furt si mě držel blízko sebe ,,máš hlad Tess?" Díval se mi do očí. V jeho očích jsem viděla starost. Možná paniku. A možná i špetku toho bez pocitového pohledu. ,,nevím" odpověděla jsem stejně a on se lehce zamračil. Ale mlčel. Díval se mi do očí. Ne, ne on mě přímo propaloval. Jakobych jeho pohled cítila tam kde vůbec nebyl. Musela jsem se podívat pryč ale nešlo to. Jeho oči jakoby měli ručičky které drží ty mě oči. ,,Objednám nám pizzu" Prolomil ledy a zvedl se. Takže mě pustil. Najednou jsem se cítila ještě hůř. Petr vzal telefon a objednal pizzu. ,,budou tu za 20 minut" usmál se když přišel zpět za mnou. Chtěla jsem aby si zase sedl vedle mě. Chtěla jsem aby si mě chytl jako předtím a už mě nikdy nepoustel. Chtěla jsem aby mě políbil. Chtěla jsem aby udělal cokoliv v čem by mezi námi proběhl fyzicky kontakt. Ale on si jen vzal cigaretu a sel otevřete okno. Prostě šel kouřit. Obejmula jsem si kolena a hlavu zabořila do kolen. Začala jsem brecet. Fakt už nevím proč. Kvůli Kubovi? Jakubovi? Nebo kvůli tomu pocitu zoufalství? Samoty? Petr rychle tipl cigaretu a sel ke mě. Obejmul mě a já si hned pustila kolena a přitáhla si ho do objetí ještě víc. ,,prosím..." Zašeptala jsem ,,nepoustej mě" Pohladil mě po hlavě ,,už nikdy Tess... už nikdy tě nenechám odejít" políbil mě na spánek a já se usmála. Usmála jsem se.
