White Crow

1: Nika

Prší. Je jí zima.

S námahou zvedne ruce a protře si zalepené škvíry pod obočím. Oči, plné rozmazané řasenky, ji nepříjemně zaštípou.
Pomalu si prohrábne dlouhé hnědé vlasy, z kterých kape voda. Oblečení se jí lepí na tělo...
Nika uvažuje, co se to stalo, že se podle všeho nějakým záhadným způsobem ocitla na zemi před domem Eliyase Jørgensena.
Ze všeho nejdřív se zmateně porozhlédne po svém batohu, jenže... Jako by se po něm slehla zem. Asi mi ho někdo ukrad a s ním i prachy, mobil a... klíče. Tudíž... jsem v prdeli. A zároveň před domem Eliyase Jørgensena, což... vlastně vyjde nastejno.

„Kurva...!" zařve z plných plic a je jí jedno, že sedí v nějakém vchodě a uvnitř tohohle domu nejspíš zrovna spí spousta lidí.

A právě teď už jich spí minimálně o jednoho míň. Někdo nahoře otevře okno.

„Niko...? Jsi to ty? Co tady proboha děláš?" uslyší nad sebou Eliyasův tichý hlas.

Lenivě zvedne pohled, aby zachytila jeho temnou siluetu s dlouhými bílými vlasy, nakloněnou z okna ve třetím patře starého činžáku. Eliyas ve svých dvaceti letech ještě pořád bydlí se svou mámou a má k tomu určitý důvod...

„Kámo, je krásně," Nika roztáhne ruce v tom slejváku a nahodí hraný úsměv. „Takže jsem se rozhodla, že zajdu před tvůj barák a budu se tu opalovat... Chceš se opalovat mnou?!"

Eliyas na ni chvíli zmateně hledí z výšky tří pater a pak beze slova zavře okno.
...Suchar. To jsem si přesně mohla myslet! Že se na mě vysere. Co jsem taky sakra čekala jiného? A proč jsem sem doprdele vůbec jezdila?!
Musela jsem mít vážně hodně, hodně vysoký promile v krvi. Ale očividně jsem během toho alkoholickýho spánku na dlažbě vystřízlivěla...!
Představí si zítřejší zkoušku a udělá se jí ještě víc mdlo. Chce umřít. Hned teď.

Ve vchodových dveřích se najednou objeví Eliyas a Ničino přání umřít se zintenzivní, protože on na sobě má jen černé tepláky a Nika si chtě nechtě všimne, že mu přibylo pár kérek a že... se dole neholí a rozhodně není přírodní platinový blonďák (což samozřejmě ví už dávno, zná ho od jeho pěti let, ale tenhle přímý důkaz ji poněkud... rozhodí).

Trhaně se nadechne a vmžiku přesune pohled do rohu temné chodby.
„Eliyasi, já... Sorry, že jsem se tu takhle uprostřed noci zjevila, ale... Nějací čuráci mě okradli... Sebrali mi komplet všechno a ty jsi byl nejblíž. Nevím, kam jinam bych šla... Nemám peněženku, nemám ani na bus, nic...," vysype ze sebe až nečekaně upřímně.

Eliyas se usměje a krátce vydechne nosem. „Hm... A co já s tím?"

„Nemáš... na půjčení nějaký prachy? Zejtra na zkoušce ti je vrátím!" vyhrkne. Cítí se maximálně poníženě. Stát před Eliyasem v dešti jako zmoklá slepice a žebrat o prachy... To jsem to dopracovala.

Eli si založí ruce na potetovanou hruď a zadívá se na ni jako na největšího debila světa a ona si přesně takhle připadá. Už jenom proto, že se ocitla... tady.

„Niko, jsou tři ráno. Poslední bus odsud odjíždí o půl jedný."

„Tak... na taxíka?" zkusí to.

Eliyas ale zakroutí hlavou. „Musím tě zklamat, ale takhle nikam nejdeš. Seš úplně mokrá a navíc páchneš jak sud piva. Nemůžeš onemocnět, za chvíli nás čeká koncert. Nechci narychlo shánět basáka. Něco vymyslím," řekne a prostě si jen tak odběhne zase nahoru.

Nika nervózně vydechne a protočí oči. Že já idiot jsem sem jezdila...!

„Nebo aspoň kolo...!" vykřikne za ním ještě, ale její prosba zůstane nevyslyšena.