White Crow

45: Nika

„Nemám tě aspoň hodit domů?" zeptá se Eliyas Niky, jakmile odpoledne dojedou z Kodaně do Rødtbjergu. Jsou na parkovišti před studiem a tak nějak se stalo, že se spolu ocitli venku sami.

Eliyas stojí opřený o své auto a kouří. Pořád je na něm vidět, že brečel. Má hodně světlou pleť a odjakživa na něm byly slzy extrémně znát... I když to tedy nebývalo moc často. Eliyas skoro nikdy nebrečel.

Nika si položí baskytaru na zem. Pohled na něj ji bolí. Byl jí tolik blízký, nejbližší ze všech lidí na Zemi. Pořád ho miluje a fakt, že včera v noci dal své tělo někomu jinému, se jí zařezává do srdce jako ostrý nůž.

„Ne, Eliyasi," unaveně zakroutí hlavou. „Víš, nemůžu s tebou být. Už jen to, že teď stojím naproti tobě, že spolu mluvíme... mě hrozně bolí. Říkal jsi, že mě miluješ, že si mě chceš vzít a přitom..." Do očí jí proti její vůli vstoupí slzy. Nechce před ním brečet...! Nechce, aby viděl, jak strašně moc ji to, co provedl, ranilo! Ponížená se cítí i bez toho až dost.

„Niko...," vydechne Eliyas a odhodí zbytek cigarety. Udělá krok směrem k ní, ale ona poodstoupí.

„Ne... Nedotýkej se mě, prosím tě," setře si slzy.

„Tak hrozně mě to mrzí... Vážně jsem to nechtěl."

„Mě to nezajímá, Eli, nechci nic slyšet. Každý tvý slovo všechno jen víc a víc zhoršuje," vysype ze sebe třesoucím se hlasem.

„Dobře," sklopí řasy. „Jestli chceš, nebudem o tom mluvit. Jenom... Potřebuju, abys věděla, že tě pořád miluju, že se vůbec nic nezměnilo."

Nika k němu váhavě zvedne oči, topící se v slzách. „Taky tě pořád miluju. Přes to všechno. Bohužel. Asi mi bude trvat, než tě dostanu z hlavy. Navíc..., když spolu kvůli kapele musíme bejt skoro každej den," dodá tiše.

Eliyas skousne ret. „Jo... Prosím tě, nebudeš chtít kvůli tomu odejít z kapely, že ne?"

„Kapela...," protočí Nika oči. „To jediný, co tě ve skutečnosti zajímá!"

„Ale tak to není," vydechne a na čele mu naskočí svislá vráska. „Zajímáš mě jenom ty a já... ti chci pořád pomáhat, chci bejt s tebou, chci tě chránit před tím magorem, já... Nemůžu tě nechat jen tak jít, Niko...!" zoufale rozhodí rukama.

„To sis měl uvědomit, než jsi ho strčil do tý černovlasý čúzy!"

Eliyas si zničeně protře tvář. „Jo... Já vím. Neexistuje nic, co bych moh říct na svoji omluvu. Nechtěl jsem to, ale to už víš."

„Hele, já... nemám sílu to tu s tebou rozebírat. Stalo se a už to nejde vzít zpět. Ale mrzí mě, že jsi zničil naši lásku a tím i přátelství. Protože já už ti teď nemůžu věřit, Eliyasi," řekne a otočí se k odchodu.

Nedokáže se na něj už ani podívat a představa, že pozítří spolu budou na zkoušce, ji uvnitř srovnává se zemí.

🎸🎸🎸

"Zničím tě, vím to. Dost se mi to poslední dobou daří, viď? Malá kurvičko 🥹"

Jakmile si Nika v autobuse cestou domů přečte zprávu, která jí právě přišla, dech jí zamrzne v plicích. Srdce se v ní rozbuší zběsilou rychlostí a sevře ji pocit, že jí hrudník stahuje had.
Najednou se nedokáže ani nadechnout! Musí se zachytit stěny autobusu, aby se neskácela k zemi. Prsty si sevře krk, jako kdyby z něj chtěla odstranit neviditelnou škrtící ruku.
Baskytara v pouzdře jí z rozstřesené ruky s hlukem vypadne na zem.