White Crow

58: Eliyas

Po skončení telefonátu s kriminalistou jsem zklamanej.
Nika policejní ochranu nedostane, protože prej zatím nebyla naplněna skutková podstata trestnýho činu. ZATÍM.

Jenže můj rozbordelenej sklep, kam se na sto procent stalker vloupal a nechal tam důkaz svý vyjebaný přítomnosti, říká něco jinýho.

A taky papírek v mojí kapse.

Jenže ani o jednom z toho policie ještě neví. Měli jsme trochu jiný věci k vyřešení...

Nika a její hysterický rozbíjení skleničky.

Chápu, že už je toho na ni moc, že už je úplně v koncích, ale kurva... Zrakvit si ruce uprostřed nahrávání alba? Když máme nasmlouvaný spousty koncertů? A vůbec, když... jste sakra baskytaristka?!

Je mi jasný, že měla v hlavě zkrat a že v tý chvíli těžko domýšlela důsledky svýho jednání... Když po mně chtěla, ať jí to prominu, neměl jsem prostě co promíjet.

Jenže dopiče... Co kapela?! Kluci budou na prášky a manažer mě rozčtvrtí zaživa. A ji taky.

Ale nic z toho stejně není vůbec důležitý. Důležitej je teď jen můj krvavej uzlíček nervů, ležící vedle mě v posteli.

„Eli?" otočí ke mně svý zarudlý oči. V poslední době v nich už bylo tolik slz. Láme mi to srdce. Skončí někdy tohle trápení? A jak? Tím, že budem oba zavřený někde na psychiatrii nebo...
Rychle zaplaším tyhle bolestivý myšlenky.

Pohlédnu na ni a trochu se usměju. Musím bejt silnej. Kvůli ní.

„Co je napsaný na tom vzkaze, kterej byl v pugétu?" zeptá se mě s obavou v hlase a mně se fakt nechce jí odpovídat.

„Nic," řeknu a zamračím se, abych dal najevo, že v týhle konverzaci nechci pokračovat.

„Řekni mi to, prosím. Potřebuju to vědět," naléhavě se na mě zadívá.

„Nepotřebuješ, Niko." Uvažuju, proč asi bylo těch růží zrovna dvacet... Nice je dvacet let. Při představě, že to zřejmě má něco společnýho, mi po zádech přeběhne mráz.

„Eliyasi, prosím... Jsme v tom spolu a očividně jde hlavně o mě. Chci vědět, co se děje!"

„Jenže v zájmu tvýho psychickýho zdraví není dobrý, abys to teď řešila. Odpočiň si a radši mysli na to, jaká to bude pohoda, až bude zase všechno dobrý. Víš co? Až se uzdravíš, vezmu tě někam na dovolenou... Na krásnej, divokej Island, jak jsi chtěla,“ usměju se.

„To je sice úžasnej nápad, ale teď ani nevíme, jestli se něčeho podobnýho vůbec dožijem," hlesne sklesle.

Zajedu jí rukou do vlasů. „No bože... Tak třeba prostě umřeme a aspoň už nebudeme muset řešit tyhle sračky.“

Otočí ke mně vážnej pohled: „Já opravdu potřebuju vědět, co na tom papírku je!"

„Pfff..." Dlouze vydechnu a zakoulím očima. „Seš vážně urputná, Niko."
Vidím, že to s ní vůbec nemá cenu. Chce ještě víc trpět? Bude ještě víc trpět...

Neochotně si sáhnu do zadní kapsy u gatí a vyndám zmuchlanej vzkaz. Podám jí ho.

Posadí se na posteli a netrpělivě papírek rozloží. Se zaraženým výrazem začne číst:

„Umřeš, Nikoletto Olsen. Tyto květiny jsou určeny na tvou rakev."

Odhodí vzkaz někam do kouta a nešťastně si zakryje obličej dlaněmi. Práskne sebou zpátky do polštáře.