White Crow

4: Eliyas

Vzbudím se v jednu a skoro v tom stejným okamžiku v mobilu najdu číslo na Larisu.

„Zašukáme?" zeptám se bez okolků rozespale, sotva v telefonu uslyším její nesmělý "ahoj, Eli".

Vím, že mě neodmítne.

Za necelý dvě hodiny se ocitnem v hotelu Pacific Skies v centru Rødtbjergu, kde na pokoji s vířivkou uprostřed chlastáme víno a válíme se po sobě nazí.
Hluboce se s ní líbám a prsty přitom pevně svírám její útlej krk.
Mám zavřený oči a snažím se do toho, co děláme, ponořit celou svou bytostí... Chci najít aspoň zlomek toho vzrušení, který rezonovalo mým tělem i duší jako hudba, když jsem líbal Niku.

Jenže nenacházím ho.

Moje tělo reaguje na podněty, ale duše zůstává chladná jako led.

Pak ležíme celý zadýchaný vedle sebe a já mám v hlavě jedinou myšlenku: neměl jsem to dělat.

Neměl jsem líbat Niku Olsen uprostřed posraný párty na střeše posranýho hotelu.
Vyvolala ve mně něco... nepředstavitelnýho.

Vůbec nechápu, co mě to sakra popadlo! Jasně, mám ji rád... Vždycky jsem ji měl rád, co si pamatuju. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se to bude ubírat tímhle... směrem.

Po chvíli ale dojdu k závěru, že nemá cenu se tím dojebávat. Že za to nejspíš může emko, který jsem do sebe předtím napral a to mi úplně ustřelilo kecky. Za normálního stavu... bych nikdy nic takovýho neudělal.
Samozřejmě že ne...

...A proto mi na zkoušce začne bít srdce infarktovou rychlostí, sotva se Nika objeví ve dveřích.
Horečně zauvažuju nad tím, že teď už by přece všechno emko mělo bejt dávno v tahu! Takže... co se to doprdele děje?!

Nechci se na ni dívat, ale i tak to dělám. Pokouším se bejt co nejvíc nenápadnej a nezírat na ni příliš okatě. Dělám, že je teď moje životní priorita to, aby mikrofon držel ve stojanu přesně v úhlu padesát osm stupňů.
Dělám, že moje životní priorita momentálně vůbec není sledovat Niku, jak si vybaluje kytaru... A jak si teď zastrčila vlasy za ucho a skousla ret, když se palcem dotkla struny, aby tlumeně vybrnkla nějakej tón.

Vydechnu a otevřu svůj zápisník. Píšu text k jedný písničce a mám čím dál víc pocit, že ten text je prostě o ní. O Nice a o tom, jak moc mě sere, že jsem ji ztratil. A ještě víc mě sere, že si za to můžu sám. A úplně nejvíc mě sere, že jsem jí sjetej strkal jazyk do krku, ale...

Je tu věc, která mě sere úplně nejvíc: líbilo se mi to.
Líbilo se mi to tak zkurveně moc, že jsem musel odejít, jinak bych nezvládl zůstat jen u líbání.

Nenávidím se za to.

A aby toho nebylo málo, po skončení zkoušky za mnou přijde náš manažer. Jmenuje se Mikkel a je jen o pár let starší než my, a tak jsem z něj nikdy nebyl posranej. Vždycky jsem mu řekl svůj názor, i když jsem věděl, že se mu nebude líbit.

A on teď na oplátku udělá to samý mně. Řekne mi názor, o kterým ví, že se mi rozhodně líbit nebude.

„Eliyasi, pojď dál a sedni si," vyzve mě, jakmile se objevím ve dveřích jeho kanclu. „Zavři za sebou dveře," dodá.

Udělám všechno, o co mě požádal. V koženým křesle se kotníkem jedný nohy opřu u druhou a propletu si prsty na rukou. Odfouknu si vlasy z obličeje a vyčkávavě se na něj zadívám.

Mikkel si zastrčí za uši dlouhý vlnitý vlasy. Má na sobě orvanou džínovou vestu a vypadá jak nějakej rocker z devadesátek.

„Takže," vydechne a probodne mě vážným pohledem. „Samozřejmě se ke mně dostalo, co se stalo mezi tebou a Nikou na Lasseho párty. Nevím, co přesně jste čekali, že se bude dít, ale už jsou toho plný sociální sítě."