White Crow

64: Eliyas

„Pfff...," vypustím vzduch mezi rty a párkrát zmateně zamrkám, abych se ujistil, že nemám halucinace. Protřu si ksicht a znovu nevěřícně pohlédnu na člověka, kterej stojí přímo přede mnou a usmívá se na mě úsměvem, z nějž mrazí.

Je to ona. Larisa. Je tady, jen metr ode mě a hledí mi přímo do očí. Srdce mi vynechá úder a něco ve mně chce okamžitě vystřelit pryč z klubu, jenže nemůžu. Jen stojím na místě jako solnej sloup a beze slova na ni zírám. Skoro zapomenu, že moje ruce pořád spočívají kolem pasu Niky a to hutný sexuální napětí mezi námi je tímhle okamžikem samozřejmě naprosto v tahu.

„Eliyasi," osloví mě, její hlas se trochu třese. „Jak se máš? Já... Jen jsem ti chtěla říct, že... to, co se stalo v buse na Copenhellu, bylo trochu... moc. Byla jsem sjetá a... skoro jsem ani nevěděla, co dělám. Můžeme si o tom promluvit?" v náznaku se usměje.

Zatvářím se nechápavě a Niku automaticky strčím za sebe. O čem chce mluvit, kurva?! Jestli čeká, že jí odpustím, je totálně mimo...! Jizvy po tom, co udělala, jsou až příliš hluboký, budou ve mně už navždycky. Něco takovýho nedokážu odpustit! Dokonce ani když jsem opilej...

Vrávoravě udělám krok zpět a zakroutím hlavou. „Ne!" řeknu pevně a přitom cejtím, jak se ze mě všechen chlast vlivem stresu odpařuje rychlostí blesku. „Tady není o čem mluvit." Zády se opřu o zeď, nespouštěje z ní oči. Najednou se nemůžu ani pořádně nadechnout.

Vzpomínka na tu noc je jako had, svírající mý plíce a fakt, že Larisu vidím před sebou, jej probouzí k životu.

Otočím se a na Niku. Chci ji popadnout kolem pasu a vysmahnout odsud pryč, ale ona mě rázným pohybem ruky zarazí. Paže si založí na prsa a zadívá se na Larisu. Kdyby pohled mohl vraždit, ta děvka se už dávno rozkládá pod zemí.

Larisa se však na ni násilím usměje, oči se jí zalesknou slzami. „Prosím...," vydechne tklivě. „Můžete mi to odpustit? Vy oba..."

Nakrčím obočí. Ještě nikdy jsem ji neslyšel takhle mluvit. Přijde mi to celý nějaký divný, nevěřím jí ani slovo... Asi už byla navštívit policajty a očividně se jí tam moc nelíbilo.

Zaostřím pohled, chci z jejího obličeje vyčíst nějakou emoci, ale všechno, co vidím, je strach. Bojí se o sebe, klepe se strachy, co se s ní stane, až se vše beze zbytku provalí...

„Eli, zlato, no tak...," nepřestává naléhat a znovu se pokusí o patetickej úsměv.

Stisknu čelisti, až mi zaskřípou zuby a nehty zaryju do dlaní. Zachce se mi zvracet, a to zdaleka nejen z vypitýho alkoholu.

„Odpustit ti?!" vyštěknu po ní. „Jak ti můžu odpustit? Vždyť to mám pořád před očima. Pořád!" Celej se uvnitř rozklepu, mám pocit že ještě chvilku a nezvládnu to, rozletím se na tisíc krvavých kousků...!

„A co všechno ti podle tebe máme odpustit, Lariso?" zeptá se Nika hraně sladkým hlasem, s rukama stále skříženýma na hrudi. „To, cos udělala Eliyasovi? Nebo snad to, jak nás v jednom kuse pronásleduješ, píšeš hnusný zprávy a maily, pokládáš nám na auto mrtvý ptáky? Nebo to, že jsi udělala bordel Eliyasovi ve sklepě?! A ty bílý růže maj znamenat co?! Fakt si myslíš, že ti na tvý hloupý finty někdo skočí?!" vykřikne nenávistně, celá se třese.

Larisa se zamračí: „Cože?! Co to sakra meleš, jaký růže, jakej sklep?! Přeskočilo ti?"

„To ty jsi ta, který tu přeskočilo! Nebo ti snad připadá normální pronásledovat lidi jako ten nejubožejší stalker?! Měla by ses léčit, Lariso, seš nebezpečnej člověk!"