White Crow

49: Nika

Nika stojí v rohu šatny a má pocit, že umře. Těžce se jí dýchá, jako kdyby jí na hrudníku ležel obrovský balvan. Uvnitř cítí svíravou tíseň, která jí stahuje všechny vnitřnosti. Srdce jí buší infarktovým tempem až v lebce a do očí se jí ženou slzy.

Jako v mlze si všimne ostatních kolem, že na ni zírají... Udělá se jí ještě hůř. Má pocit, že omdlí, celá se třese. Opře se o zeď, má strach, že to s ní sekne. Cítí, jak jí po čele stékají kapky studeného potu...

„Hej...," uslyší vedle sebe známý hlas. Pokusí se aspoň trochu soustředit, aby se zastřeným zrakem podívala na Eliyase, který stojí hned vedle ní. Tváří se starostlivě.

Nika dýchá čím dál rychleji, má pocit, že se udusí! V obličeji se jí rozlila horkost, celé její tělo jako by bylo v jednom ohni, přitom se uvnitř třese neskutečnou vnitřní zimou.

„Pojď, musíš na vzduch," prohlásí Eliyas a vezme ji kolem pasu. Jeho dotyk sotva vnímá, ztracená ve vlnách paniky, která ovládla celé její tělo i mysl.

„Eliyasi, dávej bacha, jo?" křikne za ním Mikkel, ale on neodpoví a táhne ji ven, k zadnímu vchodu.

Otevře dveře a okamžitě se ozve křik. Eliyas unaveným pohledem projede zástup ječících fanynek, otočí se a i s Nikou v náruči zaleze zpět do chodby. Zavře za sebou kovové dveře. I skrz ně je ale slyšet neustálý řev z venku.

„No tak...," vydechne konejšivý hlasem a vezme ji za ramena. Podívá se jí do očí. „Niko, bude to dobrý... Všechno bude dobrý, neboj, jsem tady..."

Pořád těžce dýchá, celá se třese a po zarudlých tvářích jí stékají slzy. Přijde jí, že to nemá konce...! Že teď určitě dostane infarkt a umře.

„Dýchej se mnou, ano? Nádech..., výdech." Jeho hruď v černé mikině s křídly pomalu klesne.

Ještě několikrát to zopakuje, jenže Nika, ač se snaží, jak chce, nedokáže svůj dech zklidnit. Její hrudník se pořád trhaně nadzvedává, jeho křečovité záškuby jsou úplně mimo její kontrolu! Připadá jí, že je to spíš čím dál horší. Že Eliyasova blízkost jí vůbec nepomáhá, právě naopak...!

„Víš co?" řekne Eli po chvíli. „Tohle bude lepší."
Pevně ji obejme kolem ramen a přitiskne k sobě. Chvíli ji jen beze slov drží v objetí, ale ona mu jej nedokáže vrátit. Nedokáže dělat vůbec nic, jen brečet a bezmocně lapat po dechu...
„Teď zavři oči," zašeptá Eliyas. „Jsme tu jenom já a ty. Vnímej, jak dejchám, nic jinýho. Jak se mi zvedá hrudník a... zkus se mi přizpůsobit, jo? Budem dejchat spolu."

Nika překotně přikývne a třesoucími se pažemi ho přitiskne co nejvíc k sobě. Nadechne se a ucítí jeho vůni. Z pevně sevřených víček jí vytrysknou další slzy... A další a další...
Jeho teplo, vůně jeho těla a nějakého parfému, pomalý pohyb hrudníku, lehce se nadzvedávajícího proti tomu jejímu... Teplé ruce na jejích zádech a bílé vlasy, v nichž má zabořený mokrý obličej... Tolik jí to všechno chybělo a vědomí, že Eliyas k ní už nepatří, ji uvnitř trhá na kusy.

„Eli...," vydechne roztřeseně. Cítí, jak záchvat pomalu odchází, ale nahrazuje ho něco ještě o dost bolestivějšího...

„Ššs...," zašeptá jí do ucha. „Neboj se... Držím tě. Jsem tu s tebou."

Zavře oči. Teplo jeho těla je tolik známé a konejšivé. Najednou si připadá úplně v bezpečí, ani slábnoucí jekot fanynek z venku k ní už nemůže dolehnout... Je jako za tlustou skleněnou zdí, kam za ní nic nepronikne.

„Pamatuješ jak... jsi mi jednou ve škole nastrkala mezi chleby s paštikou kyselý žížalky?" zeptá se Eliyas a Nika v jeho hlase slyší úsměv. „Nasralo mě to a tak jsem ti je chtěl nacpat do pusy... Kyselý žížalky, obalený paštikou."