White Crow

34: Eliyas

Nemám rád psychiatrický léčebny a už vůbec ne tu, kde jsem kdysi byl já. Ze všech koutů tady na mě dýchá moje minulost.
Co mě sem vlastně dostalo? Byly to drogy nebo moje silná touha se ukončit?
Nevím a teď už na tom asi nesejde. Jedinej, na kom záleží, je moje máma, která je zavřená uvnitř týhle trouchnivějící budovy.

Čekáme s Nikou v místnosti pro návštěvy a já nevím, jestli se mám bát nebo se těšit. Uvažuju, jak máma asi bude vypadat. Jestli ji moc nesemlely prášky, co jí dávaj a ne zrovna přívětivý prostředí. Není moc dobrej pocit, když je člověk někde zavřenej a ví, že prostě nemůže jen tak odejít. Připadáte si jako v kleci. Každej se tady trápí s psychickou nemocí a je to znát. Dokážu si představit místa s lepší atmosférou, než maj psychiatrický léčebny... Doktoři vám chtějí pomoct, ale pokud nechcete vy sami, je to marnej a nekonečnej boj. Depka a beznaděj na vás útočej odevšad. Dýcháte je, vpravujete je do svýho těla jako těžkej, špinavej vzduch a ani vám to už nepřijde. Není před nimi úniku.

Nika mě drží za ruku a ta její je podivně studená.

„Máš strach, jak na tom bude?" zeptá se tiše a já jen přikývnu.

To už ale do dveří vchází moje máma. Má na sobě župan, takže vypadá stejně jako vždycky. Ani doma si neoblíkala skoro nic jinýho než svůj květovanej župan. Tenhle je ale tmavě modrej.

Zastaví se uprostřed místnosti a chvíli jen zmateně pozoruje okolí. Působí tak, že si nás vůbec nevšimla... Nedokáže nás mezi ostatními návštěvami, sedícími u stolů, poznat.

„Mami," hlesnu a zvednu ruku, abych na ni zamával, jenže nepomáhá to.

Máma pořád jen stojí na místě a pohledem těká po všech lidech kolem.

Vstanu, abych jí vyšel naproti.

„Ahoj," řeknu, jakmile dojdu až k ní a ona zvedne oči. Se zmatkem se na mě zadívá. Připadá mi, jako kdyby vůbec netušila, kdo jsem, a srdce v mojí hrudi sevře mrazivá ruka. „Ty mě nepoznáváš... To jsem já, Eliyas."

Máma se mírně usměje, spíš jen tak v náznaku.

„Pojď," opatrně ji vezmu za paži. Jdem si sednout a já uvnitř bojuju s tíživým pocitem, že moje vlastní matka neví, kdo jsem.
Snažím se sám sebe přesvědčit, že se snad aspoň cejtí dobře a nic ji nebolí... Když už musí takhle vypadat.

„Jak je ti?" zeptám se a pohlédnu jí do očí, v kterých ale vidím jen prázdno.

Usadím ji ke stolu. Nika se na ni jen starostlivě zadívá, ale neřekne nic... Asi jí při pohledu na ni došla slova. Vůbec se tomu nedivím.

Přisunu svou židli těsně vedle její. „Mami...," začnu tiše. Najednou nevím, co říct, je to, jako kdybych mluvil s figurínou, tělem bez duše... Tak moc si přeju, aby mě aspoň trošku vnímala.

„Jak se máte, Evo?" hlesne Nika, ale ani ta se nedočká odpovědi. Máma na ni jen zírá, jako kdyby právě přiletěla z vesmíru.

„Mami, to je Nika, pamatuješ si na ni?" zeptám se a urovnám jí za ucho pramen dlouhých vlasů, spadající jí do obličeje.
Jenže nedočkám se žádný reakce. Bože... Je to mnohem horší, než jsem si představoval.

Nika se na mě zadívá s lítostí v očích a já jen bezradně pokrčím rameny. Nečekal jsem, že na tom bude až tolik zle.

Vtom k nám dojde nějaká sestra s krátkými rezavými vlasy a sedne si k našemu stolu.

„Zdravím vás, pane Jørgensen. Můžu? Jsem Freja," řekne a vážně se na mě zadívá. „Vaše maminka je pod silnými sedativy. Její sebevražedné pokusy neustávaly, a tak jsme ji museli utlumit. Je mi líto, ale nešlo to jinak. Nebýt léků, které jí dáváme, už by tady dnes nebyla. Bohužel, psychoterapie je zatím stále bez odezvy."