Celej koncert jsem uvnitř sevřenej strachem. Zpívám a během toho neustále sonduju po okolí, jestli se někde v publiku neděje něco podezřelýho... Pořád se motám kolem Niky, tak jak jsem jí slíbil a nemůžu se pořádně soustředit na hudbu, dokonce mi občas kvůli nervům vypadne i kousek textu...
Vím, že Mikkel mě za to pozdějc zabije, ale momentálně mi to je úplně u prdele. Chci, aby ten koncert už skončil, což se mi ještě nestalo (kromě jednoho případu, kdy se mi chtělo hrozně chcát).
Neustále musím myslet jen na email, kterej jí ten zmrd dneska poslal. Očividně ji přímo sleduje a moc bych za to nedal, že je i teď někde mezi diváky.
Díky bohu se však po celou dobu konání koncertu nic divnýho nestane.
🎤🎤🎤
Po vystoupení se převlíkáme v šatně. Panuje tu docela stísněná atmosféra. Mikkel je na mě podle očekávání nasranej.
„Eliyasi... Co to mělo znamenat? To jsi už tak unavenej nebo...? Tohle mělo bejt epický zakončení celýho turné, ale tys to pořád jen kurvil! Jsi snad shulenej?" vyčítavě se na mě zadívá, zatímco si ručníkem otírám zpocený tělo.
„Nech ho bejt. Tohle je kvůli mně," vzhlédne Nika smutně od svý sportovní tašky.
Mikkel za zarazí: „Cože? Vystupujete spolu už nejmíň po sté, znáte se odmala! Nechápu, proč by ho tvoje přítomnost měla jakkoli rozhodit?! Vždyť mu každou chvíli vypadl text, nechytal se do hudby... Byl prostě úplně mimo...!"
„Jo, jsem úplně mimo!" vpadnu mu do toho. „Asi potřebuju pauzu, je toho na mě moc. Chceš mě vykopnout z kapely?! Prosím!" Hodím na sebe černou mikinu Depeche Mode s křídly. Nosím ji hodně často, a tak má u lemů trhliny a skoro se rozpadá.
Popadnu Niku za ruku a vytáhnu ji zadním vchodem ven. Musím si zakouřit, ale nemůžu ji nikde nechat samotnou. Takže ji bez diskuze beru s sebou.
„Mrzí mě to...," vydechne cestou, ale já na to nijak nezareaguju. Jen stisknu její ruku víc.
Nechápu, proč mi tohle vůbec říká. Není její vina, že má stalkera, ani to, že jsem koncl vlivem svý vlastní nesoustředěnosti zkurvil, jak se dalo!
Rozrazím dveře a vyjdu ven, ale bohužel tam na nás čeká hlouček fanoušků. Asi už mě znaj a věděj, že pomalu nedám cigáro z huby a kouřit vevnitř je zakázaný... Chytili jsme se do pasti.
„Eliyas!!! Eli...! Niko!!!" začnou po nás ječet a přihrnou se k nám.
Rychle si zapálím cígo a zadoufám, že chtěj jen na chvíli pokecat a pak nás nechaj bejt. Vydechnu dým a volnou rukou strčím Niku za sebe.
„Můžete se mi, prosím, podepsat?!" vyhrkne nějaká holka roztřeseně a přistrčí ke mně fix a plakát k Blood and Glass.
Obojí od ní převezmu, abych plakát počmáral svým jménem a najednou už je u nás celej dav.
Proklínám se za svou debilní závislost na nikotinu, ale teď už nám nezbejvá nic jinýho než podepisovat všechny ty píčoviny a fotit s fanynkami selfie.
„Je pravda, že jste vy dva spolu?" protne vzduch váhavá otázka.
Zamračím se a kouknu po její původkyni, což je kudrnatá holka v brýlích. Vypadá celkem neškodně.
„Ne," zakroutím hlavou a jdu dál podepisovat. Nehodlám to více komentovat.
„Můžu tě obejmout...?" zeptá se nějaká bloncka nadrženě.
„Ne!" odseknu možná až moc hnusně a podepisuju dál, u čehož se snažím stíhat i kouřit.
„Tak aspoň Niku?" zeptá se jiná holka.
ČTEŠ
White Crow
قصص عامةNika Olsen a Eliyas Jørgensen mají společný osud. Jsou nejlepšími přáteli od dětství, jenže jejich cesty rozdělilo Eliho nezvladatelné chování a taky obrovská tragédie, o které se nemluví. Avšak teď se díky metalové kapele White Crow opět spojily. N...
