White Crow

17: Nika

Nika sedí v hotelovém pokoji na posteli, hledí z okna na osvětlené budovy venku a uvažuje, kde se to vlastně ocitla a proč.
Tentokrát je celá kapela ubytovaná v jednom pokoji, který má i vrchní patro.
Dole stojí postel pro ni a Eliyase a když se vyjde po schodech, je tam ložnice Lasseho a Noaha. Ti se odtamtud mohou dívat dolů jako z balkonu.

Momentálně jsou však všichni tři kluci nahoře, baví se, poslouchají hudbu a popíjejí alkohol... Sedí tam s nimi i nějaké fanynky.

Nika nepovažuje za nutné se toho účastnit a popravdě ani na žádnou party nemá náladu.

Ze všeho, co se v poslední době děje, je jí smutno.

Mrzí ji ty výhružné zprávy a bojí se, i když to na sobě nechce dát znát. Nerada by před kluky ukázala svoji slabost a to, že by se nejradši ze všeho rozbrečela.

Chybí jí rodiče, hlavně máma... Určitě by ji objala a ujistila ji, že to bude zase dobré.
Tohle ujištění teď ale nemá a i proto je její strach tolik silný.

Potřebuje, aby ji někdo objal a řekl, že to bude v pořádku, i když to tak nemusí být a v pořádku to nikdy nebude... Nika to ale tak zoufale touží slyšet. Třeba od Eliyase, který teď sedí nahoře s ostatními, chlastá, hulí, osahává se s holkama a jí si vůbec nevšímá.

Niku z toho všeho bolí u srdce. Je jí, jako kdyby jí někdo svíral plíce v obrovských kleštích.
V duchu dává za pravdu Vikovi, který ji neustále přemlouval, ať se na tenhle život vykašle...
Nemá na to. Teď už to ví.

Sedí na posteli, zády se opírá o její čelo a pořád dokola si čte ty hrozné zprávy, i když ví, že by neměla a že si tím své trápení jenom prohlubuje.

Nejradši by zavolala Vikovi a o těch zprávách mu pověděla, jenže bojí se jeho reakce ve stylu "já jsem ti to říkal". A taky mu nechce přidělávat starosti. Už tak jich určitě kvůli ní má až nad hlavu.

🎸🎸🎸

Ve chvíli, když už má slzy na krajíčku a je rozhodnuta vypadnout z pokoje a raději se projít po nočním Malmö, sejde ze schodů Eliyas a beze slova se posadí k ní na postel.

„Co bys rád?" zeptá se Nika s vážnou tváří a odloží mobil vedle sebe na peřinu.

Zato Eliyasovi kmitne koutek do úsměvu: „Myslel jsem, že bys ocenila společnost..."

„Copak, už tě nebaví nahoře nasávat a blbnout s holkama?"

„To mě nebavilo nikdy," prohlásí a natáhne se přes postel.

„Ale prosím tě, ty kecko... Od jistý doby je chlastání a chrápání s každou, která se ti namane skoro to jediný, co děláš," smutně se usměje.

„To ale neznamená, že mě to baví."

„Tak proč to děláš?"

„Potřebuju nějak zaplnit tu díru v sobě," odpoví Eliyas nečekaně upřímně. „A vůbec... nemoralizuj, jo? Taky se ti nad hlavou zrovna nehoupe svatozář."

„To jsem ani nikdy netvrdila."

Eliyas vydechne. „Svatá nejsi, ale žádnou z těch zpráv si nezasloužíš. Přišlo od tý doby ještě něco?" tázavě k ní zvedne pohled.

„Ne... Tvoji rodiče raději chcípli, než aby museli bejt s tebou je pořád poslední."

„Potřebuješ novou simku. Dneska na to nebyl čas, ale hned zejtra ráno nějakou seženem," ujistí ji Eliyas a unaveně zavře oči. Rukama se obejme kolem hrudníku. „Taky toho na mě začíná bejt moc. Jsem utahanej. Nejradši bych šel spát, ale copak to jde... v tomhle?" pohodí bradou směrem nahoru, odkud je slyšet Marilyn Manson a opilé hlasy Noaha, Lasseho a nějakých holek.