White Crow

35: Nika

„Tím, že pojedeš rychle jako blázen, ze sebe vztek nedostaneš," upozorní Nika Eliyase, jakmile se vracejí zpátky z léčebny. Sedí zaražena v sedadle a ruku má položenou na klice, jako kdyby paradoxně chtěla v rámci pudu sebezáchovy vyskočit za jízdy.

Eliyas na to nic neřekne a jen trochu ubere plyn. Hned na to ho ale zase přidá. Kabinou auta zní song Rhesus Artifical od skupiny The Interbeing.

„A nesnaž se dohnat tu hudbu...!" křikne Nika ještě přes decibely.

Eliyas pokýve hlavou v metalovém rytmu a potáhne z cigarety. „Mám vztek, to jo, ale jedině tak sám na sebe!"

Nika se zamračí: „Proč jako sám na sebe? Copak tys neviděl, jak se k tobě chovala?!"

„Viděl a totálně si to zasloužím," trochu se pousměje a vyhodí nedopalek pootevřeným okýnkem.

„Ty se v tom snad vyžíváš... Přestaň s tím neustálým sebemrskačstvím! To v sobě nemáš ani kousek sebeúcty?"

„Ne," zasměje se Eli kapku rezignovaně. „Ale ty mi ho určitě dodáš. Teď pojedeme ke mně a budu tě šukat až do rána, ať na tohle celý zapomenu."

Nika protočí panenky: „Myslíš ty vůbec někdy na něco jinýho?"

Eliyas vážně zakroutí hlavou: „Ne."

Hmm... Je to vážně sexuální maniak, ale docela se mi to líbí, zapřemýšlí Nika, ovšem její myšlenky téměř okamžitě skončí opět u Tove a toho, co řekla a jak se chovala.
Měla by ho už konečně přestat neustále zraňovat, vždyť má dost práce sám se sebou a do toho přijde ona se svými kecy...! Jejich máma je po psychický stránce úplně mimo, jediný, po čem touží, je smrt a Tove se ho místo toho, aby drželi při sobě, snaží slovně zničit.
Pomyslí si, že je přes všechno vděčná za svého bratra, i když ani on určitě není žádná výhra...

„Každopádně vím, že do tý cvokárny už jen tak nepojedu. Máma je stejně nasračky a možnosti, že tam opět potkám tu mrdku, se klidně vzdám."

„Eli, ale máma tě potřebuje," otočí se k němu Nika. „Vím, že to tak nevypadá, ale ona určitě aspoň něco vnímá! Myslím si, že minimálně cítila tvojí přítomnost a byla ráda, že jsi tam na chvíli s ní..."

Eliyas ale zakroutí hlavou: „Nemyslím si... To, co tam sedělo u stolu, rozhodně nebyla máma. Byla to jenom prázdná skořápka. Její duše už tam nebyla, ty prášky ji kompletně vymazaly. Není to ona. Kéž by neexistovaly psychický nemoci," povzdechne si.

Oba jsou na nějakou dobu zticha. Projíždějí širokou silnicí a Nika se zahledí z okna na moře. Nemá začátku ani konce. Stejně jako věčnost, jako duše... Uvnitř ji sevře nesnesitelný stesk po rodičích, který čas od času pocítí, aniž by k tomu byla zjevná příčina. A v tu chvíli to vždycky bolí skoro stejně, jako v moment, kdy se dozvěděla o jejich odchodu. Nika ví, že bolest z jejich ztráty jí zůstane v srdci už napořád.
I když ji lidé kdysi utěšovali, že časem vše přebolí, že čas zahojí všechny rány... Není tomu tak.

„Eli...," hlesne tiše a semkne rty. „Prosím, využij čas, který s ní můžeš strávit. Já bych dala naprosto všechno na světě, abych mohla bejt ještě na chvíli, aspoň na pět minut, se svými rodiči. Dala bych... cokoli."

Eliyas se smutně usměje, aniž by spustil pohled z cesty před sebou. „Já vím, Niko."

Je to jen krátká, jednoduché věta... Ale ona cítí, kolik je v ní obsaženo. Je v ní úplně všechno. To, že Eliyas přesně ví, jak jí je. Že její bolest je i jeho bolestí a to zdaleka nejen proto, že si jí on sám prošel a pořád prochází.