White Crow

57: Nika

Jakmile přijedou k nemocnici, Nice neujde, že se Eliyas začal nenápadně rozhlížet sotva vystoupili z auta. Nediví se mu. Je pravděpodobné, že je stalker sleduje i tady. Nice už to celé připadá málem jako běžná součást života a ten fakt ji děsí. Celý její život jí v poslední době přijde až nereálný, skoro jako nějaká noční můra...

Na informační tabuli ve vestibulu najdou oddělení úrazové chirurgie. Nachází se až v posledním patře.

„Jestli jim řeknem pravdu, je možný, že až tě dostanou z nejhoršího, pošlou tě na psychiatrii, cikáně," podotkne Eliyas smutně, když jedou výtahem nahoru.

„Tak... aspoň to budeš mít při jednom, až pojedeš navštívit mámu," donutí se Nika k slabému úsměvu.
Rány na dlaních ji neskutečně bolí, jako kdyby jí z nich unikal život. Žaludek má na vodě a zmáhá ji pocit, že každou chvíli omdlí.
Unaveně se ramenem opře o zeď výtahu a zavře oči.

„Pojď," řekne Eliyas a schová ji do svého náručí. Nika ucítí až žhnoucí teplo, které z něj sálá. Zvedne pohled, aby zjistila, že Eli má úplně zpocený obličej a zamlžené oči. Uvědomí si, že on má pořád ještě horečku, přitom se tu s ní musí takhle otravovat...
Zacítí se trapně. Nechápe samu sebe, co ji to sakra popadlo. Připadá si jako blázen, nepříčetný šílenec...! Mrzí ji, že dovolila svému vzteku a frustraci, aby nad ní úplně převzaly kontrolu.

A když pomyslí na to, jaké důsledky bude asi mít její úraz pro kapelu a její další fungování, nejradši by sama sobě vrazila pořádnou facku!
Vůbec nechápe, jak s ní Eliyas může mít takovou trpělivost... Tím spíš, když je sám nemocný a měl by ležet v posteli.

Eli ji drží u sebe, dokud nedojedou do pátého patra. Vyjdou z výtahu a vydají se bílou nemocniční chodbou. Nika má pocit, že na ně každý zírá. Připadá jí , že je už úplně paranoidní... Ještě chvilku a totálně mi přeskočí, napadne ji a srdce jí sevře tíseň jako ledová ruka.

🎸🎸🎸

„Co jste to vyváděla, slečno Olsen?" zeptá se starší doktor v brýlích, jakmile přijde na řadu.

„Spadla jsem na sklo," hlesne Nika a sklopí oči.

„Opravdu jste jen spadla?" podezíravě se na ni zadívá.

Tiše přikývne, zatímco jí sestra pomalu rozmotává krví nasáklé obvazy. Přilepily se k ranám, které kvůli tomu začaly víc krvácet. Tělem jí směrem od rukou proudí bolest jako plameny ohně.

„To ale musel být pořádný pád, nejspíš jste spadla hned několikrát za sebou" poznamená doktor ironicky. „Vypadá to dost ošklivě."

Nika na to nemá co říct... Cítí se tak trapně, už zase...! Chce být z nemocnice venku. Chce si v klidu lehnout do postele, pustit si nějakou pohádku, obléct si Eliyasovu mikinu, co voní jako on a zavrtat se do jeho objetí.

„Je to na šití," zkonstatuje lékař, jakmile jí sestra pinzetou vytáhne posledních pár malých střípků, které předtím Eliyas přehlédl. „Musíme si vás tady nechat minimálně do zítra a dnes půjdete na operaci."

„Ne...," vydechne Nika se slzami v očích.

„Ano," řekne doktor nekompromisně. „Teď zastavíme krvácení, ošetříme, co se dá a pak sepíšeme přijímací protokol. Kolem dvanácti nástup na sál. Nemusíte mít strach, jen vám to lokálně umrtvíme. Naštěstí sklo nezasáhlo žádnou větší žílu. To už byste tu asi nebyla."

Zkroušeně vydechne a poté, co jí sestra speciálním gelem a houbičkami zastaví krvácení a ruce jí znovu odváže, sepíšou protokol.

Nika mátožně vyjde z ordinace.