White Crow

29: Nika

Eliyas s Nikou uhánějí sto dvaceti kilometrovou rychlostí. Na tom by asi nebylo nic až tak divného, kdyby zrovna nebyli uprostřed města.

„Eliyasi... Co blázníš?! Jeď jako člověk!" vysype ze sebe Nika přiškrceně, zády zaražená do sedadla.

„Musím ho nějak setřást. Co když nás sleduje autem?!" Eliyas soustředěně svírá volant a upírá pohled před sebe.

„Myslíš, že je to tak vážný?" kousne se Nika do rtu.

Přikývnu. „Zdálo se mi, že jsem před mým barákem někoho viděl... Jenže mi utekl, může teď bejt kdekoli."

„A kdo to byl?!"

„Nevím."

„Cože... Tak aspoň základní informace! Chlap, ženská..."

„Fakt nevím, Niko. Měl na sobě masku. Ale... Neděs se zbytečně, jo? Netuším, jestli se mi to jen nezdálo, v poslední době se mnou můj mozek moc nespolupracuje, takže..."

„Promiň, ale ten s tebou nespolupracoval nikdy," utrousí Nika, snažíc se vyhnat představu úchyla v masce, pobíhajícího někde kolem Eliyasova baráku, z hlavy. „Kam to vlastně jedeme?"

„Musíme pryč. Někam, kde budem v bezpečí... K tobě teď nemůžeme. Dost možná ho napadlo, že jedem právě tam."

Nika se zadívá z okna, na světla z oken vysokých budov kolem. Připadá jí, že se ocitla v nějakém podivném snu. Vlastně všechno, co se v poslední době stalo, jí připadá jako součástí snu. Nádherného snu, ze kterého se už nikdy nechce probudit. Ale zároveň nejděsivější noční můry...

Ocitnou se za městem a Eliyas zabočí na lesní cestu.

„Víš vůbec, kam jedeš?" zeptá se Nika pochybovačně.

„Vím to naprosto přesně. Chci ti... něco ukázat," trochu se usměje.

„Doufám, že ne nějakou mrtvolu, pohozenou pod stromem."

„Nebuď pořád tak morbidní!" zasměje se Eliyas.

Nika vykulí oči: „Já jsem morbidní?! Kámo, podívej se na svý obrazy a pak mi řekni, kdo je tady morbidní!"

„To je umění a tomu ty nerozumíš."

„Umění?! Vždyť to je na odbornou pomoc!"

„Drž hubu, ty trubko," s úsměvem si odfoukne vlasy z obličeje.

„Jak jako trubko?! Takový jednání si vyprošuju!" nakrčí čelo Nika.

„Jo. Jen vyprošuj. Líbí se mi, když prosíš..."

Nice se při jisté vzpomínce nahrne do tváří krev. „Nesnáším tě!"

Eli po ní hodí pohledem a smířlivě se usměje: „Za chvilku jsme na místě. Máš se na co těšit."

Jedou neudržovanou lesní cestou, větve stromů kolem jsou jen spoře osvětleny řídce umístěnými pouličními lampami a měsícem a občas se s praskáním otřou o auto.
Eliyas zahne na menší travnatý plácek a zaparkuje. Otočí se na Niku: „Jsme tu."

„A co teď?" hlesne basistka. „Teď mě tady znásilníš, nebo..."

„Pff...," vyprskne Eliyas. „Je mi jasný, že by se ti to líbilo, ale mám jiný plány. Pojď," řekne a otevře dveře.

Nika ho váhavě následuje. Vystoupí a zabouchne za sebou dveře. Zvedne hlavu a na chvíli zavře oči. Nadechne se čerstvé vůně lesa. Je to... tolik uklidňující.
Eliyas k ní natáhne ruku, ona pevně sevře jeho dlaň a proplete s ním prsty.