White Crow

38: Eliyas

„Eliyasi, jsi doma?! Potřebuju za tebou okamžitě přijet!" vyhrkne Nika do telefonu. Zní totálně rozrušeně.

„Jo, jsem doma... Neuvěříš, ale zrovna teď jsem ti chtěl volat, jestli bys za mnou nemohla okamžitě přijet," vyložím jí obsah myšlenek, který mi jen před pár minutami běhaly hlavou.

„Já vím...," řekne lítostivě. „Už je devět večer, měla jsem se ozvat dřív, jenže... přišly mi do cesty nečekaný okolnosti."

Zamračím se a dech se mi zúží v plicích: „Cože? Co se stalo?" Sere mě, jak jsem už dopředu ze všeho hrozně vyděšenej. S mobilem u ucha dojdu do kuchyně a z krabičky na stole jednou rukou vylovím cigáro. Strčím si ho mezi rty a zapálím.

„To je na dlouho, Eli... Přijel Kristian, je teď u nás! Jdu na taxíka, za chvíli jsem u tebe," vysype ze sebe v rychlosti a položí telefon.

„Dávej na sebe pozor...!" stihnu vyhrknout, ale nevím, jestli mě ještě slyšela...

Otevřu dveře na balkon a vyjdu a čerstvej večerní vzduch, kterej si okamžitě zničím nervózním potahem z cigára. Kristian... Ten psychouš to prostě nechce vzdát! Musel jet dokonce až k Nice domů, aby ji tam mohl otravovat. Neskutečnej týpek, tohle... Asi mu nestačilo, jak minule málem dostal přes hubu, podle všeho jsem ho škrtil málo...! Beztak čuměl na tu naši tiskovku a slyšel mě, jak se mu omlouvám. Myslí si, že je teď na koni, ubožáček. Ale to se kurva plete. Zajímalo by mě, co po ní chtěl... Ale asi si to dovedu představit.

Vrátím se do svýho pokoje a vypnu League Of Legends, který jsem doteď hrál, abych se hodil aspoň trochu do klidu.
V mý hlavě totiž pořád doslova straší Alex a to, co se naposledy dělo v ateliéru.
Nedokážu na to přestat myslet. Neustále jen uvažuju, co to mělo znamenat. Očividně začíná bejt hodně nasranej. I ve svým pozemským těle míval často záchvaty vzteku. Byl jako takový to dítě z reklamy na kondomy. Válel se po zemi a bouchal kolem sebe pěstičkama. Přesto jsem ho nade všechno miloval. A miluju ho doteď, jenže proč mi to tak zťěžuje?
Rozhodl se, že se změní v Poltergeista a vyděsí mě k smrti? Nejdřív mi ve snu klade na srdce, ať se ho nebojím a teď tohle?
Ale... byl to vůbec on? Co když mi ve sklepě řádí nějakej démon, kterej se za něj vydává? Na stránkách o paranormálních jevech jsem se dočet, že i tohle je možný...

Netuším, co mám teď dělat. Nemůžu tím mámu zatěžovat, ne v jejím stavu, kdy by mě beztak nevnímala a nepochopila by, o co jde.
A pokud by k ní přece jen doputovala hlavní myšlenka mýho sdělení, hrozně by se vyděsila, což samozřejmě nechci.

Nervózně pochoduju po pokoji a čekám, kdy Nika přijede. Počítám každou minutu. Bojím se o ni, aby se jí cestou něco nestalo... Napadne mě, že bych si teď měl dát koks, ať se uklidním. Nadzvednu ruce, třesou se mi... Nelíbí se mi to!
Nelíbí se mi, jak jsem v jednom kuse vystresovanej. Mám strach z Alexe, z toho, co provádí. Ze stalkera...
Předtím jsem měl strach, že Alex umře. Že to máma nezvládne. Že to nezvládnu já. Že se ufetuju k smrti.

Strach provází můj život už od puberty. Skončí to někdy?

Celou dobu se snažím držet se jakž takž nad vodou, jenže už to nezvládám. Ta voda je hluboká, kalná a já jsem se ocitl ve víru, kterej mě stahuje níž a níž, až na samotný dno. Vysává ze mě veškerou sílu a já nevím, jak dlouho ještě zvládnu plavat a neutopit se.
Chápu, že tady musím bejt pro Niku a pro mámu, kór když je na tom tak, jak je.
Nemůžu si dovolit to vzdát!

Před pár lety jsem byl sobec a všechno mi bylo mi u prdele. Nezajímalo mě, že by se máma mým odchodem trápila a přitom ona byla jedinej člověk, na kterým mi ještě aspoň trochu záleželo... Ani Nika mě už nezajímala, protože jsem na ni byl nasranej, že mě odstřihla. Byl jsem jen ublížená, věčně sjetá troska.

Nevím proč, ale teď je všechno úplně jiný. Miluju Niku, vím, že tady musím bejt pro ni. Jenže to vědomí mě vnitřně totálně srovnává se zemí. Je to tolik těžký. Nejsem zvyklej bejt pro někoho jistotou. Nejsem jí ani sám pro sebe.

🎤🎤🎤

O půl desátý se konečně ozve zvonek. Bzučákem pustím Niku dovnitř a za chvilku uslyším zaklepání na dveře.

Sotva jí otevřu, vrhne se mi do náruče tak prudce, až zavrávorám a musím se zachytit zdi.
Pevně kolem ní sevřu paže.
Celá se třese.

„Tak povídej," vyzvu ji tiše. „Co přesně se stalo? Proč přijel?"

Zvedne ke mně oči zarudlý od slz. Klouby prstů ji pohladím po studeným obličeji. Napadne mě, že nejdřív ze všeho se potřebuje trochu uklidnit.

„Dáš si kakao?" zeptám se a vydoluju ze sebe úsměv.

Nika mi ho vrátí.

Pomalu ji pustím a jdu do kuchyně, připravit jí nápoj. Ona si mezitím sedne se stolu.

„Jsi tak moc roztomilej, když mi děláš kakao. Vlastně jsem tě asi ještě nikdy neviděla připravovat nějaký jídlo. Je to... sexy," znovu se s námahou usměje. Vidím na ní, že jí teď každej úsměv bere hrozný množství energie. Bože, jak moc ji chápu.

Položím před ni svůj hrnek Nightmare Before Christmas. „To ti asi budu muset něco připravovat častějc," řeknu tiše a sednu si naproti ní.

Nika se pomalu napije.

„Tak co? Chceš o tom mluvit?" zahledím se jí do očí s vážným výrazem.

„Když jsem se ze zkoušky vrátila domů," začne váhavě. „Otevřela jsem dveře a v předsíni stál on. Kristian. Nejdřív jsem ani nemohla uvěřit svejm očím. Ale byl to vážně on. Přijel za mnou až domů. Vik ho tam pustil a evidentně spolu dlouho kecali, protože když jsem se objevila ve dveřích, tvářili se jako nejlepší kámoši," sevře víčka a celá se otřese.

„Co po tobě chtěl?"

„On chtěl... ať se k němu vrátím! Znovu mi donesl bílou růži. Brácha ji dal do vázy. Hrozně mě prosil, ať s ním jdu na rande. Říkal, jak mě miluje a málem se rozbrečel. Vik pak šel na záchod a mezitím, co byl pryč, tak... Kristian se na mě úplně vrhnul! Chtěl mi dokonce strčit jazyk do pusy, ale povedlo se mi ho odstrčit. A pak... mi řekl, že když s ním nepůjdu, tak si něco udělá." Zvedne ke mně smutnej pohled.

„To snad ne... Doufám, žes mu neřekla, že s ním někam půjdeš. Tohle je citový vydírání! Neboj, ve skutečnosti si nic neudělá," rozhodně zakroutím hlavou.

Nika se znovu napije. Ruka, v který drží hrnek, se jí trochu třese. „Ne... Neřekla jsem mu nic. Vytrhla jsem se mu. Povedlo se mi utéct z bytu. Ve výtahu jsem ti zavolala. Jela jsem k tobě a on mi celou cestu volal... Očividně zná moje nový číslo."

„Že mě to vůbec překvapuje." Tohle bylo úplně jasný...

„Radši jsem si vypla telefon."

Vstanu, obejdu stůl a kleknu si k ní. Obejmu ji oběma rukama kolem pasu a položím jí hlavu do klína. Po chvíli ucejtím její prsty ve vlasech. Zavřu oči.

„Někdy...," řeknu tiše. „Někdy mám chuť se na všechno vysrat. Rozpustit kapelu a stáhnout se do ústraní. Odstěhovat se někam daleko a už nejlíp nikdy nevylízt mezi lidi."

„Eli... To nemůžeš udělat," zašeptá Nika. „Tak dlouho jsi šel za svým snem, nemůžeš to teď vzdát... White Crow jde strmě nahoru, klukům bys zlomil srdce. Mikkel by tě zabil. A možná... by se tím ani nic nevyřešilo a pronásledovali by nás dál."

Zvednu hlavu a podívám se na ni, zadržuje slzy, který mi vhrkly do očí. Snažím se zkrotit hlas, aby se mi netřásl: „Víš co? Uděláme si hezkej večer, jsi pro? Ještě jsem tě ani pořádně nikam nevzal a ty si zasloužíš bejt aspoň na chvíli šťastná. Zajedem do hotelu Pacific Skies. Maj tam obří bazén s palmami okolo a na každým pokoji je vířivka. A kuchyň. Nachystám ti jídlo," svůdně zamrkám.

„Tomu... se nedá odolat," usměje se.

Vtom mi zabrní mobil. Vytáhnu ho z kapsy u gatí a podívám se, kdo zas otravuje.
Je to Larisa. Hovor típnu.

„Kdo to byl?" zarazí se Nika.

„Nikdo. Dopij kakao a jedem."