White Crow

48: Eliyas

Nikoletta si opět hraje na Matku Terezu a chce mi "pomáhat".
Běžně Hudební novinky radši vůbec nečte, protože se bojí, co by se tam dozvěděla, takže jí někdo musel dát echo.
Buď Mikkel nebo Lasse, ale tipuju spíš druhou možnost. Podle všeho se shlídl v roli jakéhosi mediátora mezi námi... Jeho úmysly jsou sice určitě bohulibý, ale já o nic takovýho nestojím.
Nechci, aby mi Nika blahosklonně "pomáhala", nechci v ní vzbuzovat soucit...!
Buď bude se mnou se vším všudy a dá nám oběma šanci dostat se přes ten shit, a nebo náš vztah klesne na profesionální úroveň a budem jen baskytaristka a zpěvák, který maj tu smůlu, že se spolu ocitli v jedný kapele.

Nic mezi tím.

Nepotřebuju s ní bejt v kontaktu, když mě každej pohled na ni bolí a chci ji mít zase jenom pro sebe! Proč bych to dělal? Nejsem blázen (aspoň teda zatím).

Víc mě ale dostane fakt, že si znovu změnila číslo... Vypovídá to o tom, že se opět něco stalo. Že jí ten zmrd už zase napsal.

Mám o ni takovej strach... Potřebuju ji chránit, slíbil jsem jí to! Přísahal jsem, že nedovolím, aby se jí něco stalo.
Vůbec nevím, co si teď počít. Jsem bezradnej.

Těší mě, že aspoň máma se někam posunula, i když moje návštěva u ní byla pro nás oba emocionálně hrozně vyčerpávající. Ale sestra Freya se zachovala skvěle... Jsem jí vděčnej, že s námi byla v naší těžký chvilce.

Moc bych si přál, aby se máma držela. Aby zůstala na vlně, kam se ji sestře povedlo nasměrovat. Vím, že udělám všechno pro to, aby se z nejhoršího dostala. Dlužím jí to.
Jen mě mrzí, že s ní nezvládnu bejt pořád... To bych musel rozpustit kapelu, a to kupodivu při tom všem ještě stále nemám v plánu.

🎤🎤🎤

V sobotu nás čeká koncert v Roskilde. Mám z něj šílený pocity, chce se mi až zvracet a celej se třesu. Ještě nikdy mi před konclem nebylo tolik zle.

Nejdřív se snažím namluvit sám sobě, že jsem jen hodně nervózní, protože po Copenhellu je laťka pro mý výkony až příliš vysoko. Ale potom, co jdu opravdu zvracet, mi dojde, co je příčinou.

Bojím se. Neskutečně se bojím vstoupit na pódium, bojím se setkat s fanynkama... A úplně nejvíc se bojím toho, že tam někde bude ona. Larisa.
Co když zase něco zkusí, co když... Myšlenky mi v hlavě zmateně víří jedna za druhou, zatímco žaludek se ve mně zmítá jako loďka na rozbouřeným moři.

Sedím v šatně a koukám na sebe do žárovkami osvětlenýho zrcadla. Hledím na ten bledej, zpocenej obličej, vidím svý oči, který jsou úplně prázdný jako bez života. Pohled mi sklouzne na krk s černou prasklinou, vytetovanou uprostřed. Teď mi je, jako kdyby jí unikala moje duše. Přesně tudy. Skrze hlas, kterej mám na sobě nejradši, kterej mě živí a lidi, co poslouchaj naši hudbu, ho milujou.
Jenže nebejt jeho... Nebejt mýho hlasu, nikdy bych se nedostal tak daleko. Nikdy bych neměl fanynky, šílený, psychotický fanynky, který...

Bezděčně zvednu ruku a prsty si semknu hrdlo. Takhle... Takhle nějak mě držela... Ještě mnohem silněji. Nechtěla mě vůbec pustit.
A můj hlas... Hlas, kterej i bez mikrofonu dokáže vyvinout devadesát decibelů, což je síla, srovnatelná s rozjetým vlakem..., nefungoval.
Měl jsem sakra křičet, měl jsem aspoň zavolat o pomoc, doprdele...!

„Eliyasi... Jsi v pohodě?" vytrhne mě za zamyšlení Mikkel, procházející kolem. „Bolí tě v krku nebo..."

Seberu všechnu sílu, abych zvládl nadzvednout koutky do úsměvu. „Ne... Jsem jen unavenej," zalžu a třesoucí se rukou si začnu kreslit černý linky pod oči.