Precious (CZ)

2. Gabriel Edwards

Christine's P.O.V.

Konečně poslední hodina! Po cestě dolů do vestibulu jsem si povídala s Phoebe.

''Ale on na tebe koukal! Nemůžu uvěřit, že sis toho nevšimla...'' Phoebe pokroutila hlavou. Zasmála jsem se.

''No, já ne.. Ve srovnání s tebou jsem aspoň poslouchala pana Justé(eho).'' pan Justé je náš učitel na matematiku. Možná je starý, ale pořád má v očích takovou tu dětskou jiskru.

''Uh, nemůžu vystát matiku. Je jen o příkladech, příkladech, příkladech... a příkladech. Nemá emoce, pocity.. Jen chladná čísla a bílý papír.'' vyprskla Phoebe rozhořčeně.

Jo, tohle je celá ona. Zachichotala jsem se a podívala se na ní. Rozpuštěné vlasy, oblečení ve vintage stylu. Nebyla ošklivá, byla.. jiná.

''Oh, podívej se, kdo jde naproti.'' upozornila mě a pousmála se.

''Buď zticha!'' zamumlala jsem a začala se červenat.

''Ahoj Christine!'' mával mi z dálky Elliott.

''Uvidíme se později.'' zašeptala Phoebe a odešla.

''Ahoj Elliotte.'' snažila jsem se zapomenout na Phoebe poznámku o tom, jak na mě celou hodinu koukal.

''Máš teď fyziku?'' zeptal se Elliott a naklonil hlavu na stranu.

''Bohužel... jo.'' povzdychla jsem si a podívala se na moji učebnici fyziky.

''To není tak špatné...'' zasmál se.

''Říkáš to je jen proto, že jsi génius v... ve všech předmětech.'' zamračila jsem se.

''Takže Christine...'' Elliott si odkašlal a sklopil pohled. Podívala jsem se na něj. Proč je najednou tak stydlivý?

''Přemýšlel jsem-'' bang!

''Ouch! Hej chlape, co děláš?'' uskočil Elliott a do někoho narazil. Oba jsme ztuhli, když jsme uviděli, kdo to je.

The Norths.

''To mluvíš se mnou?'' kluk, do kterého narazil, se otočil směrem k nám.

''Uh já- uhm.'' zakoktal se Elliott a snažil se 'klukovi' nedívat do očí.

''Jdeme Elliotte.'' povzdychla jsem si, vzala ho za ruku a táhla ho dál od nich.

''Kočička vystrkuje drápky.'' zavtipkoval někdo a všichni ostatní se zasmáli. Protočila jsem očima a snažila jsem se je obejít.

''Hej, hej, hej, počkej chvilku.''zastavil mě neznámý a stáhnul mě zpátky před sebe. Moje srdce poskočilo, když jsem stála uprostřed tří chlapců.

Věděla jsem, kdo byli The Norths, mnohokrát jsem je viděla. Byli ti, kterým se můžete vyhnout jen tak, že se zneviditelníte.

''Elliotte můžeš odejít.'' řekl mu 'kluk', ale nepodíval se na něj. Střelila jsem po něm rychlý pohled, který říkal, že to bude v pohodě.

''Jsi Christine Dion?'' zeptal se se zvednutým obočím.

''Jo.'' zamumlala jsem a podívala se na mé učebnice, abych se vyhnula očnímu kontaktu.

''Edwards. Gabriel Edwards.'' představil se s úšklebkem.

Protočila jsem očima. Kluci.

''Mohla bys mi pomoct s matikou? Dneska po škole.''

Zvedla jsem obočí. Co to sakra...? Jeden z The Norths mě požádal o pomoc.

''Proč já?'' zeptala jsem se. Vážně Christine? Byla jsem připravená mu dát facku, ale Gabriel se jen pousmál.

''Slyšel jsem, že jsi chytrá, takže...'' pokrčil rameny a přišel trochu blíž.

''Máš zájem?'' začervenala jsem se a podívala se dolů na podlahu.

''Tak dobře.'' přikývla jsem.

''Super, počkej na mě po škole na parkovišti.'' řekl a nechal mě jít. Usmála jsem se na něj a odešla.

''Uvidíme se později Christine!'' zavolal za mnou.

-o 30 min později-

''Ty jsi vážně souhlasila?'' Emma na mě šeptem křičela, oči široce rozevřené.

''Zbláznila ses Christy?'' přidala se Coraline a zavrtěla hlavou.

''Gabriel Edwards je jeden z The Norths ! Jen Bůh ví, co oni dělají.'' pokračovala.

''Shhh, no tak holky...'' zašeptala jsem. Poslední věc, kterou jsem potřebovala byla, aby mě stresovaly víc, než je nutné.

''The Norths je gang kriminálníků. Zabíjí nevinné lidi a dělají špatné věci. Jsou šílení! Neměla by ses do toho zaplést!'' skončila Coraline a podívala se na Emmu, doufajíc, že jí podpoří.

''A nosí kožené bundy.'' přikývla a vybuchla smíchy.

''To není vtipné!'' zasmála se Coraline.

''Děvčata, co je tak vtipného na periodické soustavě?'' zeptal se pan Bark a podíval se rovnou na nás.

''Uhm , profesore.. pokud vodíky a elektrony..'' začal Elliott aby od nás odvedl učitelovu pozornost. Hodila jsem po Elliottovi rychlý úsměv, i když jsem věděla, že ho nemůže vidět.

''Takže on půjde k tobě domů? Tvoji rodiče nikdy nedovolí, aby k nim domů přišel někdo, kdo vypadá jako on.'' řekla Emma a naklonila hlavu.

''Noo.. půjdeme k němu domů.'' povzdychla jsem si.

''Pokud se v pondělí nevrátíš, zavolám na policii.'' zavtipkovala Coraline a bouchla mě do ramene.

''Díky.'' zamumlala jsem se smíchem.

''Nemyslíš si, že je to přece jen trochu divný?'' zeptala se náhle Emma a svraštila obočí.

''Co tím myslíš?'' potichu jsem se otázala a snažila jsem se soustředit na učebnici přede mnou.

''Skoro ho neznáš! A on najednou přijde, že potřebuje pomoc... s matikou?'' dořekla a nervózně se podívala na Coraline.

Vzhlédla jsem k nim. Možná mají pravdu. Co když je to opravdu šílené?

''Dobře, když se vám do půlnoci neozvu...'' zašeptala jsem ''Volejte policii.'' dořekla jsem.

Když zazvonil zvonek, trochu jsem povyskočila radostí. Sakra.. Je to tu. Podívala jsem se na ostatní, kteří rychle házeli své učebnice do tašky a mizeli ze třídy. Zhluboka jsem se nadechla, vstala se židle a následovala jsem Coraline a Emmu ven. Šli jsme ke skříňkám a dali do nich učebnice. Když jsem zamkla svou skříňku s číslem 15, opřela jsem se oni. Co když mají pravdu? Co když je to nebezpečné? Ne, jdu.

''Christy?'' uslyšela jsem Emmin hlas. Upřeně se na mě dívala: mile, ale i znepokojivě.

''Jsem v pohodě, je mi fajn.'' zasmála jsem se.

Nemám důvod se bát, říkala jsem si, když jsem šla ze schodů. Je to jen obyčejná pomoc klukovi. ''Zabíjí nevinné lidi..'' slyšela jsem hlas Coraline. Pokroutila jsem hlavou, jako bych tím mohla odehnat tyto myšlenky.

''Uvidíme se v pondělí.'' objala jsem Emmu.

''Jojo.'' řekla a odtáhla se.

''A kde se máte-'' Emmin hlas byl přerušen nastartováním motorů motorek.