Christine's P.O.V.
Slíbila jsem Gabrielovi, že ho dnes po škole budu zase doučovat matiku. Snažila jsem se zapomenout na to, co mi o Jasonovi McCannovi říkaly Emma a Coraline. Ale bylo správné na to zapomenout? Já nevím. Ale teď se tím nechci trápit. To, co chci, je pomoci Gabrielovi s úkoly.
Setkali jsme se opět na parkovišti a jeli k němu domů. Tentokrát jsem nezapomněla a napsala mamce, že se vrátím později. Byla jsem ráda, že jim to nevadí. Přece jen, je mi 17.
Když jsem sesedla z Gabrielovy Ducati na štěrkovou cestu, podívala jsem se na dům. Zajímalo by mě, kde pět kluků sehnalo peníze na takovou luxusní vilu. Vešla jsem dovnitř a do nosu mě udeřila známá klučičí vůně. Jak sakra můžou v tomhle domě přežít bez otevřených oken?
''No tohle, není to slečna Dion?'' pozdravil mě Geronimo se svým úšklebkem na rtech. Geronimo nebyl tak atraktivní jako Jason, Dakota nebo Gabriel. Byl sice namakaný, ale měl delší, kudrnaté hnědé vlasy a roztomilý obličej.
''Ahoj Geronimo.'' usmála jsem se na něj. Byl sladší než ostatní kluci. Mnohem sladší.
''Čau.'' Geronimo se usmál na Gabriela a lehce ho bouchnul do ramene.
''Je ještě někdo doma?'' zívl Gabe a zvedl obočí.
''Jo, McCann je někde dole.'' už jen z jeho jména mi běhal mráz po zádech.
''Pak ještě někdo přijde.'' řekl Geronimo a Gabriel přikývl.
''Můžeme?'' otočil se na mě.
Vyšlapali jsme schody nahoru a vešli do jeho pokoje.
''No, obvykle tohle nedělám... ale jsem vážně moc rád, že mě doučuješ.'' řekl Gabriel a zabouchl za námi dveře. Sama pro sebe jsem se usmála a sedla si na jeho postel.
''Nemáš zač.''
***
Po asi hodině a půl počítání s rovnicemi jsem se zády opřela o zeď.
''Gabrieli?'' ozvala jsem se.
''Jo?'' zamumlal.
''Kdo vlastně jsi?'' zasmála jsem se. Tohle znělo docela hloupě.
Nechápavě vzhlédl od knížky.
''Jsem Gabriel Edwards.'' řekl ironicky. Hravě jsem ho bouchla do ramene a pořád se smála.
''Dobře, dobře... je mi 19, tohle je můj poslední rok ve škole...'' podíval se na mě, jako by se ptal, jestli mi to stačí.
''Proč nežiješ s rodiči?'' položila jsem mu další otázku.
Přestal se smát. Jeho modré oči už nezářily tak jasně. Zhluboka se nadechl; v očích se mu odrážel zármutek a stesk. Zavřel je, zakazujíc mi tak přístup do jeho duše.
''No, jsem z Anglie. Moji rodiče taky...'' zamumlal.
''Ale nesnáším je. Já ani nevím, jestli mě chtěli. Měl jsem jít na křesťanskou školu. Jo, utekl jsem. Skončil jsem tady. Ne že bych si stěžoval.'' usmál se. Ale jeho úsměv byl brzy nahrazen smutným výrazem.
Seděla jsem na posteli s očima široce rozevřenýma a vůbec jsem netušila, co mám dělat. Tenhle kluk mi právě řekl něco, co určitě nikomu na potkání nevypráví.
Položila jsem mu svou ruku na nohu a on se uvolnil.
''Omlouvám se.''
Podíval se na mě a usmál se.
ČTEŠ
Precious (CZ)
Fanfiction''NEJSEM TVŮJ MAJETEK!'' křičela jsem z plných plic mezitím, co jsem ho tlačila zpět. On mě násilně přitiskl zády ke zdi a zašeptal mi do ucha ''Když tě nemůžu mít já, tak nikdo.'' Všichni si myslí, že je šílený, ale ona ví že.. On není...
