They Dont Know - That We Know You Are Mine

Jen Sen

Dorazila jsem domů.

Jen co zabouchnu dveře, na mě vyskočí...
„Kdepak si byla, zlatíčko?“.
„Táta o tom ví, nemusíte se vyptávat...“
říkám.
„Prosim...?“ křiklavým hlasem řekla.

Ani jsem se neohlížela a šla.
Táta je v práci a já s ní nehodlám diskutovat, když mám kocovinu jak prase... Ale jakože jak prase!

Po příjemný sprše, která mě probrala jsem lehla do posetele, zavalalila se do mé teplé peřiny a chtěla jít konečně spát.
*volá mi Gabriela*
„Čus... Jak si včera dorazila domů? Nepamatuji si skoro nic“ hned vyprskla.
„Joo to je zajímavý příběh...“ říkám otráveně, když si vzpomenu.
„Co? Říkej“ vyptává se.
„Řeknu ti to v pondělí ve škole... Tak čau, mám kocovinu jak prase“ řekla jsem, zavěsila to a šla konečně spát.

S Gabrielou se známe dva dny a přijde mi to, jako deset let.

....

Celou dobu se mi zdálo o tom, jak mě ten dement ze včerejška nesl domů. To je na tom to nejlepší, nevím jak to proběhlo.

*ten sen*
Nesl mě ve svém náručí celou cestu.

Hned jak jsme dorazili k němu, jsem se začala probouzet a on mě pustil na zem

„Co tu dělám?“ zeptám se.
„Co bys tu dělala?“ řekl a s tím, mě přimáčkl ke zdi.

Zoufale a toužebně jsem se na něj ještě zhulená dívala.

On se na mě přimáčkl ještě více a tentokrát mi i vrazil jeho jazyk do pusy. Prozkoumával mi má ústa jazykem a já překvapivě spolupracovala. Cítila jsem jak se při líbání usmívá.

Samozřejmě jen ve snu.

Probudila jsem se tím, že mi táta vešel do pokoje se slovy :
„Jak sis to včera užila?“.
Do prdele co to byl za sen?
Stala jsem celá udýcháná.
„Emhh co? Jo dobrý, dobrý...“  řekla jsem s polomrtvým hlasem.
„Cítím z tebe alkohol ještě teď..“ řekl.
„Pila jsem jen trošku?“ říkám.
„Trošku?“ se smíchem na tváři řekl „Je mi to jasný, jseš mladá a chceš poznávat svět, jen buď na sebe opatrná...“.

To je na tátovi to nejlepší, vždy vše řeší klidně.
Není těžký nahradit oba rodiče, on se však snaží, jak nejvíc to jde.
I když s tátou mám někdy tak nehorázné hádky, že to není ani zdravé.

„Dobře tati, potřebuji se vyspat...“
„Dobře...“ dal mi pusu na čelo a šel.

V tom jsem si vzpomněla na mámu.

Možná je to divné, sobecké, možná i trochu psycho ale někdy mám pocit, že to, že tu máma někdy byla, je jen pocit.

Pocituji že to je jen pocit, ale někdy mi to opravdu chybí.
S mámou jsme neměly dobrý vztah.
Vždy jsem byla spíš
*fotříkovo dceruška* 😅
Ale byla to má máma, sice pila, nevěnovala se mi, jako normální máma dítěti.

Nepřišla domů třeba klidně týden, ale přesto ji miluju.

Měli by si všichni vážit rodičů, kteří se o ně starají a mají o ně zájem.
Mám tátu, kterého si nesmírně cením i když to s ním není taky někdy lehké ale také mám mommy issues s mámou, která už nežije a do toho nevlastní matku.

Ani jsem si neuvědomovala, že brečím a vyloženě vzlykam.

Nechci ze sebe dělat chudinku a být pick me piča...

Slyším klepat dveře, které se otevírají.
V nich stojí Dominika.

Jeden její pohled na mě a držela mě v obětí.
To bylo nejspíš to, co jsem momentálně potřebovala.

„Nebudu se tě teď ptát, co se ti stalo ale kdyby se ti kvůli tomu zase udělalo na hovno, tak přijď, jasný?“ řekla.
Já jen přikvývla.

Usmála se na mě a šla.