They Dont Know - That We Know You Are Mine

začala sis první

Takže, posledních pár minut ve třídě počítám jen minuty až zazvoní...
Neučíme se už...Těch osm hodin znělo tak, že mi prasknou uši.

S Gabrielou jsme se bavily o hodně důležitých věcech, jako je například jak se zbavit akné, nákupy atd... No vždyť víte holčičí věci.
Nikdy jsem nepochopila holky, které říkají, že si s klukami rozumí více, že jsou lepší v kamarádství, že nejsou girly girl a takové pick me věci...to, že si budeš říkat, že jseš jedna z nich z tebe nedělá nic.
Jediný co po tobě oni chtějí, je vidět tě nahou v jejich posteli... Nic víc nic míň.
Holkou se můžeš nazvat až tehdy, kdy si uvědomíš tohle.
Neříkám, že musíš nosit šatičky atd jen vnímej tohle.

Jak já nesnáším poslouchat ty odporný řeči kluků...
Jaký právo máš, si brát do pusy mé poprsí, zadek nebo celkově můj vzhled a mluvit o něm, jak o nejvíc nechutným pornu.
A teď zvoní a já celá šťastná tak jako Gabriela jdeme.

Po škole se nějak nic nedělo, krom toho, že jsem viděla jeho kámoše, který mě nazvali Nikosovo zboží? Ewww

Jo a taky jsme šli na „Rodinou večery“ nějak jsem si za ten měsíc, už zvykla.
Nemám zapotřebí stále hrotit to, že si můj tatík našel novou.
Krom toho, zjistila, že s ní žádný  vztah nechci a nevnucuje se mi.
Stejně je furt někde na dovolený, tak jako Dominika... Včera mi řekla, že pozítří letí do Milána.

.......

Druhý den vypadal stejně.
Po škole, už zbýval jen jeden den do konce školy, což znamená, že musíme udělat ten úkol.

Dnes jde Gabriela ke mě, nechci riskovat to, že bych ho viděla.

Vyzvedl nás řidič a jely jsme.

Vlastně ani nevím o čem budem psát, o něčem hodně nudným, co by vás ani nezajímalo.

Chodím na pokročilou Angličtinu, vlastně je to Literatura, takže se musím učit dvakrát víc, než normálně... Do téhle školy jsem však přišla skoro ke konci, vlastně skoro úplně. Takže nevím, jak se tu průběžně tak učí.

Vystoupíme z auta a jdeme dovnitř.
„Elen víš, že ten tvůj domov je opravdu, že království?“, zeptá se mě a prohlíží si to tady.
„Ano, uvědomuji si to...“, řeknu.
Jen se na mě usměje a jdem ke mě nahoru.

Zatím co Gabriele dává komplimenty každé části mého pokoje, já bez plánu koukám ma jeho dva trika, které jsem měla na sobě, když jsem byla na šrot.

Měla jsem je přehozené přes televizi.

Když se koukla z okna, rychle jsem je čapla a hodila do mého šatníku

Panebože...

„No mužem začít ne?“
řeknu.
„Neee nechce se mi!!!“
začne kňourat.
„No máme smůlu...“
Povzdychnu, vytáhnu Aipad a začnu ždímat mozek.

Uběhla tak hodina a půl.
Asi v polovině jsme si dali pauzu a já požádala služebnou, ať nám udělá něco k jídlu.
To nám pak donesla a my to snědly.

„Dnes naši odjíždí...“ řekne Gabriela s plnou pusou.
„Jo a kam?“ ptám se.
„Někam na nějaké ostrovy...“
řekne a přitom kouká do telefonu.
„Což znamená, že zítra když je konec školy... Bude párty!!! Musíme ten konec pořádně oslavit!!“ řekne šťastně.
„Jasně no ale já už nepiju....“ řeknu.
„Ježíš!!“ vzdychne.
„Emm co?“ nechápu.
„Brácha říká, že mám být do půl hodiny hotová. Půjdem doprovodit rodiče na letiště“ říká.
„Aha tak to asi dodělám sama...“ říkám.
„Promiň...“ omlouvá se.
„Ne to ne v poho“.