They Dont Know - That We Know You Are Mine

On Je Fakt Mimo

Celé tři hodiny, které jsem měla  Mikem společně , vypadaly podobně.
Až na to, že jsem se to už opravdu snažila ignorovat a nezajímal mě.
Vždy, když chtěl s semnou promluvit, vyhýbala jsem se mu.

Bude to tak lepší...Jako co, mi chce chce říct?
„Ahoj Elen, promiň že jsem tě včera začal líbat a ošahávat i když si to nechtěla...“.

To, že jsem při hodinách dávala pozor, mě od toho odpoutalo...I když jsme jen opakovali.

Učitel všem dal poslední úkol, za poslední známku do čtvrtka. Má to být do dvojic... Jsem s Gabrielou.

Po škole, pro mě opět přijelo to luxusní auta a jela jsem domů.
Dnes jsem chtěla jen ležet, i když bylo horko jak v prdely.

Přišla jsem domů.

„Ahoj zlatíčko, jak bylo ve škole?“
panenka hrůzy se mě ptá.
„Nesnašte se dělat, že vás to zajímá...“
řekla jsem.
„Ale no tak... Snažím se, se zajímat, ale ty prostě nemáš zájem“ říká.
„Ano nemám a vy by jste to měla respektovat“ řekla jsem a šla požádat kuchaře, ať mi uvaří nějaké těstoviny.

Dále jsem se najedla, dala sprchu a jelikož, jsem naspala tak hodinu... Jsem šla spát.

....

Nový den, nový den školy
Byl úplně stejný jak včera.
Přijdu, budu poslouchat něco co jsem se učila jak dávno, budu ignorovat jeho i to, že mě nějaký totálně odporný, nadřízený puberťák dva dny zpátky ošahával, půjdu na oběd a domů.
Vlastně dneska nejdu domů, ale ke Gabriele dělat ten úkol na zítra.

Přijel pro mě řidič, kterému jsem řekla, ať jede rovnou k ní a ať tátovi sdělí, že nevím kdy se vrátím.
Vysadil nás a my jsme šly rovnou dělat ten úkol.
Nikdo opět nebyl u ní doma.

Úkol byl, že máme složit báseň, již má mít deset veršů, která bude vystihovat nějakou emoci.
Vybraly jsme si hněv.

„Dobře...Ty složíš prvních pět veršů, zbytek já“ řekla Gabriela a já si sedla na postel a vydala se do práce.

Trvalo mi to nejspíš sakra dlouho, po mé práci, přišla na řadu Gabriela.

Potřebovala jsem na záchod...

„Můžu si dojít na záchod?“
„Jasně, neptej se, běž“ řekla.

Dojdu si na záchod a chci se vrátit zpátky.
Opět nad tím přemýšlím... Vidím jeho pohled před očima, když mě viděl s ním ve vodě.
Jeho tmavé vlasy mu foukaly, do tváře a skenoval mě od hlavy po paty s tím, že kouřil trávu na zbůsob Lana Del Rey.

Scházím schody opět dolů a chci jít.
Někdo mě však přitáhne zpátky a přimáčkne ke zdi.
Jeho tisk se do mě vsákl, jako herák do krve.

„Co tu kurva děláš?!“. řekne zatím co ruce drží zapálenou cigaretu.
Panebože, co on tu dělá? Jasně, je přece Gabriely brácha, úplně jsem zapomněla.
Ale nebydlí náhodu ve svém bytě?
„Co ty tu děláš, ty kokote?!“
ptám se já, zatím co je na mě přilepený.
„Do toho ti nic není“ řekne a potáhne si.
„Víš co? Je mi to celkem u prdele, tak mě pusť !“ řekla jsem a snažila se ho od sebe odstrčit.
On se jen provokativně usmíval a užíval si pohled mé bezmocnosti, jak já tu bezmocnost při něm nesnáším!
„Pusť mě ty kokote!“ opakuji.
„Ještě jednou mě na-“
„Nebo co!? Začneš mě opět škrtit u prostřed baráku vašich?“ vyloženě jsem se mu vysmála do huby.
On mě rychlostí blesku silou chytil pod krkem a zašeptal do ucha
„Nejsem typ kterého můžeš provokovat, ty malá děvko!“
Opět lapu po dechu, mezitím co slyším nejspíš Gabrielu.
„Pusť mě...“ snažila jsem se říct.
On ji zaslechl také, pustil svou silnou ruku z mého křehkého krku a vydechl mi kouř cigaret do tváře.
„A jen abys věděl, to tvé škrcení už je nudný...“ řekla jsem.
Viděla jsem mu na tváři, jak je nasraný.

Já rychle šla, mezitím co Gabriela byla dóle u nich v kuchyni.
„Proč ti tečou slzy?“ ptá se Gabriela.
„Em alergie...“ řekla jsem a vrátila se do pokoje s rudlým krkem.
Ve skutečnosti byly z toho, jak jsem nemohla dýchat.

Trvalo mi to dlouho napsat? Ano.
Jak dlouho to trvalo Gabriele? Ještě déle.

„Nechceš tu dnes zůstat?Je už docela pozdě“ ptá se mě.
„Emm nevím, musela bych zavolat tátovi...“ říkam.
„No tak volej...“.

Strašně moc všem děkuji za všechna zhlédnutí🫶🏼