They Dont Know - That We Know You Are Mine

Nikam Se Mi Nechce

Jsem tak blbá, tak blbá kráva.
Proč jsem jen zůstala? Klidně jsem mohla jít domů, ale kurva nevím, co mě to napadlo.

Kdyby tam ten kokot nebyl, bůh ví co by se stalo.
Mám chuť ho přímo zavraždit, pobodat mu hrdlo třeba jen krůžítkem na rýsování...

Přišla jsem domů a všichni už spali.
Neměla jsem chuť k jídlu, pít nic...
Jen jsem se převlékla, lehla do postele a brekem usnula.
Zítra se jde do školy a nevím, jak snesu pohled na Mika.

....

Je půl páté ráno a já před hodinou usla.
Vzbudilo mě to, že táta přišel zkontrolovat, jestli jsem doma.
Chtěl už jít.
„Tati, můžu dnes zůstat doma?"
ptám se, protože se mi opravdu, opravdu smrtelně nikam nechce.
„Ne, jseš nová a zbývají ani ne tři týdny do konce... Nemůžeš si to dovolit" řekl a šel.

Opravdu nesnesu pohled na něj.
Máme spolu tři společné hodiny, co budu kurva dělat?

Zbytek času, který jsem mohla prospat, jsem koukala do stropu a přehrávala si to stále dokola...Šel mi pro pivo, mluvili jsme, ten idiot na nás kukal pohledem vraha, chtěla jsem jít, on mě začal líbat, ošahávat, já se neubránila a proto to za mě udělal ten dement! Který mě maximálně tak nasral, rozbrečel, vyvolal všechny emoce které snad jdou a v posledním... Nejspíš zachránil.

Byl čas vstát... Jelikož jsem včera nebyla schopná se ani jít vykoupat, musela jsem jít teď. Opravdu se mi nechce, ale musím.
Když jsem byla vykoupaná, šla jsem si vyčistit zuby a obléct tu dementní uniformu.

Teplá koupel, mě alespoň trochu uklidnila.

Pak jsem si dala trochu korektoru, řasenky a lesku, protože vypadám jak mrtvola, která vylezla z hrobu.

Tak jsem hotová, můžu jít.
Scházím schody dolů, jelikož Dominika jela pryč z města, nevykoukne na mě někdo, kdo by mi zlepšil náladu, kterou mám pod nulou. Místo toho řidič, který mě doveze do toho teroru.

Děkuji, že někteří čtete můj příběh🫶🏼🫶🏼.Vím, že to nejsou teda žádná velká čísla ale stejnak... Nečekala jsem, že si to vůbec někdo přečte 🫶🏼