Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

1. kapitola

(Editováno)

Probudila jsem se za přetrvávajícího zvuku sirén. Tma, která byla tak neprostupná, že jsem neviděla ani milimetr kolem sebe ve mně vyvolávala pocit paniky. Všude byl cítit železný pach a připálený olej. Ve zmatku jsem se posouvala po břiše tak daleko, dokud jsem nenarazila na stěnu. Cítila jsem, jak mi po obličeji stékají krůpěje potu. Najednou se místnost zhoupla a v dalším okamžiku se vrátila do původního stavu. Připadalo mi, že musím být v nějakém starém důlním výtahu a ze všech přítomných pachů a pohybů se mi udělalo zle.

„Jmenuji se Diana," zašeptala jsem si sama pro sebe. Tato myšlenka se mi prodrala do mysli tak lehce a přirozeně, že se zdálo, že byla vždycky přítomna, čekající na to, až ji objevím. Přetrvávající pocit paniky se změnil v pláč. Volala jsem o pomoc, ale nikdo neodpověděl. A pak jsem si to uvědomila. Nepamatuji si nic ze svého života. Jako by můj mozek úplně smazal všechny vzpomínky na můj život a začal od znova. Pamatovala jsem si všechny obecné informace o světě. Pamatovala jsem si, které kontinenty existují, kdo jsou klíčoví historici a jaké jsou základní principy fyziky, ale zároveň jsem se cítila, jako bych něco podstatného zapomněla – něco osobního, co dává všem těmto informacím skutečný smysl. Nemohla jsem si vzpomenout na svou rodinu, kamarády, kde jsem chodila do školy a dokonce ani, jak sama vypadám a kolik mi je let.

Nevěděla jsem, jak dlouho uplynulo od chvíle, kdy jsem se probudila. Mohly to být minuty, ale také hodiny. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl zmatek, který jsem v sobě cítila. Nekonečná změť různých myšlenek, které do sebe ale nijak nezapadaly.

Pak vše ztichlo. Výtah se zastavil a svým nenadálým škubnutím mě odhodil od stěny, kde jsem doposud seděla. Začala jsem křičet. Volat o pomoc. Nikdo neodpověděl. Sedla jsem si zpět ke stěně a přitáhla jsem si nohy k tělu. Po tvářích mi začaly téct slzy. A pak se to stalo. Nejprve jsem uslyšela hlasy, podle tónu byly chlapecké, ale nedokázala jsem porozumět tomu, o čem mluví. Jako by mluvily z velké dálky. Pak se přesně uprostřed výtahu objevil pruh světla a z každé strany se otevřely dvojité posuvné dveře. Po tak dlouhé době strávené v úplné tmě jsem si musela obličej zakrýt rukou, abych své oči přizpůsobila světlu. Přes rozostřený zrak jsem viděla jen tmavé siluety postav. Pak jedna z postav skočila dolů.

„Poslali nám dalšího baža-," zastavil se chlapecký hlas uprostřed slova. Odtáhla jsem ruku od obličeje, abych se mohla podívat, stále s nohami těsně u těla sedící u jedné ze zdí výtahu. V přítmí výtahu si moje oči zvykly rychleji na denní světlo. Postava, která dolů seskočila byl chlapec. Byl vysoký, zlatavě blond vlasy a hnědé oči. Chlapec se na mě dlouze díval a já jsem se mu také odhodlala pohlédnout do tváře. Pak jsem to ucítila.

Srdce mi začalo silně tlouct a po zádech mi projelo mrazení. Dívali jsme si zároveň do očí, jako bychom byli dva predátoři vyzývající jeden druhého k souboji. Já ho odněkud znám. Tato myšlenka mi v hlavě proběhla tak intuitivně, že jsem ji ani nestačila zachytit a zanalyzovat.

„Vogo, co tam dole tak dlouho děláš, Newte?" ozval se další chlapecký hlas. Zrak se mi již zcela zotavil a tak jsem se od chlapce odvrátila a podívala se nahoru. Okolo výtahu stálo přinejmenším dvacet chlapců a další se tlačili za nimi. Opět mě pohltila panika. Kdo jsou ti chlapci? Co po mně chtějí? Kde to jsem?

„Přijela další holka," řekl blonďatý chlapec. Podle oslovení chlapce, který stál nahoře, se chlapec u mě jmenoval Newt. To jméno mi přišlo povědomé. Přehrávala jsem si to jméno ve svém mozku pořád dokola a dokola, hledala jakoukoliv spojitost jeho jména s mým životem, ale ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si na nic vzpomenout.

„Jak vypadá?"

„Je hezká?"

„Ta je moje!"

Slyšela jsem nade mnou mnoho hlasů, některé zněly dospěleji a některé zase působily více dětským dojmem.

„Neměla být Teresa poslední?" řekl jeden z chlapců nahoře. Jeho hlas zněl dospěle.

„To vyřešíme později, pojďme ji teď vytáhnout nahoru," řekl Newt.

Chlapci dolů hodili provaz, na jehož konci byla uvázaná velká smyčka. Zaváhala jsem. Podívala jsem se na Newta vedle sebe. „Dej nohu do té smyčky a ti čóni tě vytáhnou," podotkl Newt. Chvíli jsem se na něj dívala, ale z nějakého důvodu, kterému jsem sama nerozuměla jsem mu věřila. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Uposlechla jsem jeho slova, strčila nohu do smyčky a nechala se chlapci vytáhnout nahoru.

Zdravím všechny a zároveň děkuji všem, kteří se dočetli až sem. 

Chtěla bych Vás všechny přivítat u mé fan fikce na sérii Labyrint od Jamese Dashnera.

Tato ff bude vycházet především z děje knih. Postavu Newta a dalších ale přebírám z filmové podoby.

Proč?

1. Mám velmi ráda Thomase Brodieho-Sangstera jako herce, který roli Newta zvládl skvěle.

2. Počítám s tím, že hodně lidí vidělo sérii Labyrint ve filmové podobě a je pro ně příjemnější promítnout si všechny herce i do knižní podoby.

Doufám, že Vás příběh zaujme a budu se na Vás těšit při pravidelném přidávání dalších částí. Pokud se Vám můj příběh bude líbit, budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu, každý hlas a komentář. :)

DŮLEŽITÁ INFORMACE: Plánuji napsat ff na všechny 3 díly, takže příběh neskončí jen prvním dílem.

AKTUALIZACE: Neskutečně moc děkuji všem, kteří si čtou můj příběh. Velmi mě to těší a motivuje psát dál. Jste skvělí. :) Moc doufám, že této fan fikci dáte šanci, protože bude plná akce, překvapení a lásky :)