Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

15. kapitola

Vše ztichlo. Nemohla jsem uvěřit tomu, co Thomas udělal. Zírala jsem na šedou, místy popraskanou bránu a nepřála jsem si nic jiného, aby se na chvíli znovu otevřela a chlapci se dostali do bezpečí. Nechápala jsem, co Thomase vedlo k tomu, aby vběhl do labyrintu a podepsal si tak rozsudek smrti společně s Minhem a Albym. Doufala jsem, že tohle je jen zlý sen. Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy si všichni uvědomili, co se stalo, se chlapci mezi sebou začali tiše bavit. Jedinou výjimkou byl vyšší, na krátko ostříhaný světlovlasý chlapec s nepříjemným, zamračeným výrazem, který rychlou chůzí mířil k Newtovi. „Neříkal jsem ti to Newte? Všechno, co jsme tady budovali jde do kopru od té doby, co se tady ten čón a obě ty holky objevily. Teď jsme přišli hned o dva kápy a jednoho blbého čóna," řval chlapec. „Nekecej nesmysly Gally. Akorát všechno ještě zhoršuješ a už tak je situace vážná," řekl klidně Newt. Gally vypadal jako rozzuřený býk. „A kdo je vlastně ta holka, se kterou teď trávíš většinu svého času, hm? Napadlo tě někdy, že by to mohl být špeh ZLOSINU, nebo si tak zaslepený, že nevidíš, co se kolem tebe děje?" pokračoval Gally, naprosto vyvedený z míry. Gallyho tvrzení mě popudilo a hlavně to nebyla pravda. Nevěděla jsem, proč jsem tady, ale v srdci jsem cítila, že jsem tady kvůli Newtovi. To ale nikdo z nich kromě Newta nevěděl.

„Frase, zavři už tu svou hubu Gally, nebo tě osobně hodím do díry. Jseš úplně vyšinutej, vůbec nevíš o čem mluvíš," řekl rozčíleně Newt. Gally se na něho na chvíli díval, jako by ho vyzýval k boji. Newt zůstal klidný. Pak Gally promluvil: „Jak chceš." Gally zamířil mým směrem. Z jeho očí doslova chrlil vztek. Pochodoval ke mně těžkými a dlouhými kroky. Začínala jsem z něho mít strach. Došel ke mně, uchopil mě za obě ramena a začal se mnou třást. „Co tady chceš? Špehuješ nás? Řekni to!" Jeho stisk byl tak pevný, že se mi jeho nehty zarývaly do ramen. Kvůli šoku jsem nedokázala nic vyslovit. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Gally udělal něco, co jsem ani trochu nečekala. Natáhl pravou ruku a uhodil mě do obličeje. Rána byla tak silná, že se mi podlomila kolena a padla jsem na zem. Zatočila se mi hlava. Cítila jsem pálení vycházející z místa, kde mě Gally udeřil. Nechápala jsem, proč to udělal. Co jsem provedla, že na měl byl tak naštvaný? Uchopila jsem se pravé líce, kdy mě Gally udeřil a posadila se na zemi, nohy u sebe a jednu ruku opřenou o zem.

„Tak to jsi přehnal ty grinde! Varoval jsem tě! Andy, Jacku, Liame do díry s ním! Chci ho tam zavřeného. Za chvíli půjdu za váma, abych si ho pořádně zkontroloval," vykřičel Newt. Tři chlapci, mohutnější a s výraznými svaly vyšli z řady, dva z nich chytili rozzuřeného Gallyho, třetí vše hlídal a odváděli ho směrem k díře. Gally ještě stihl Newtovi říct: „Děláš velkou chybu." Newt ho ignoroval. Všichni chlapci vypadali ohromeně, jako by nevěřili tomu, co se stalo. Všude vládlo napětí. Z davu ke mně spěchal Newt. Přišel ke mně, sklonil se a zeptal se: „Jsi v pořádku Diano?" Pořad se mi trochu točila hlava a cítila jsem pálení a bolest z místa, kde mě Gally udeřil. „Je to v pohodě Newte. Potřebuji jen trochu ledu." Newt přikývl, pomohl mi vstát a poprosil Pánvičku: „Vezmi ji prosím do kuchyně a najdi Dianě nějaký led. Já jdu teď zkontrolovat, jestli je ten grind pod zámkem." Otočil se a rychlou, kulhavou chůzí zamířil k díře.

Pánvička mě vedl do kuchyně a celou cestu se mi za Gallyho omlouval. Říkal mi, že nechápe, jak to mohl udělat. Udeřit někoho, a ještě k tomu holku. Z mrazáku vytáhl sáček ledu a podal mi ho. Slušně jsem mu poděkovala a chtěla odejít. Nechtěl mě pustit, ale slíbila jsem mu, že si půjdu sednout jen k jednomu z blízkých piknikových stolů. S tím souhlasil a nechal mě jít. Sednula jsem si a přemýšlela jsem nad tím, co se stalo. V hlavě jsem měla jeden velký zmatek. Thomas, Minho, Alby, zavírající se brány. Jejich uvěznění v labyrintu. A pak ten nečekaný pohlavek. Nechápala jsem, proč Gallyho napadlo mi dát pohlavek. Ani jsme se neznali.

Seděla jsem tam, ledovala si líce a dívala se směrem k západní bráně. Chlapci postupně odcházeli. Všude teď panovalo ticho. Přesto jsem věděla, že někde tam venku Thomas, Minho a Alby bojují o přežití. Z celého srdce jsem doufala, že se vrátí. Thomase jsem měla upřímně ráda. Myslela jsem i na Minha a Albyho, přestože jednoho jsem vůbec neznala a druhého jen málo. Přemýšlela jsem taky nad tím, co mi Gally řekl. Špeh ZLOSINU. To byla naprosto stupidní myšlenka. Ani jsem nevěděla, co to znamená, nevěděl to ani Thomas, kterého obvinil Ben. Nebohý Ben, který už se nevrátil. Z mých úvah mě vyrušil Newt.

„Je to lepší?" zeptal se. „Možná tam budeš mít docela velkou modřinu. Uhodil tě silně," sdělil. Jen jsem přikývla, abych mu naznačila, že rozumím. Začala jsem upírat pohled na západní bránu. Dlouhou dobu bylo ticho. Pak Newt promluvil: „Ani nevíš, jak mi je to líto Di. Vůbec mě nenapadlo, že by byl něčeho takového schopný. Potom, co prodělal proměnu už nikdy nebyl stejný. Je hodně paranoidní, ale tohle přehnal." Snažila jsem se na něho přes bolest líce usmát. „V pořádku Newte, už se tím nezabývej."

Po chvíli, kdy jsme se oba dívali na západní bránu Newt udělal něco, co jsem nečekala. Do této chvíle jsem to byla především já, kdo projevoval gesta náklonosti. Newt mi vyndal sáček s ledem z ruky a dotkl se mého líce. Cítila jsem, jak se mi pod jeho dotekem rozlévá teplo. Jeho prsty byly lehké, ale jejich přítomnost byla tak intenzivní, že mi po zádech přejel mráz. Srdce se mi rozbušilo a zdálo se mi, jako by se svět kolem zastavil. V tu chvíli jsem vnímala jen jeho jemný dotek, jako by všechna moje bolest zmizela. Každý jeho pohyb po mé kůži byl jako něžný šepot – tichý, ale naprosto všeříkající. Po chvíli stáhl svou ruku z mé rány a nabídl mi druhou ruku, aby mi pomohl vstát. „Potřebuješ se vyspat, Di. Doprovodím tě do pokoje," sdělil mi Newt.

„Půjdu k západní bráně Newte. Dneska neusnu," řekla jsem mu. Newt byl zásadně proti. „Musíš se vyspat Di. Nenechám tě tady jen tak samotnou chodit po Placu," sdělil mi. „Když tě neposlechnu, hodíš mě do jámy za Gallym?" zeptala jsem se ho s vědomím, že by tohle nedovolil. Newt hlavou naznačil nesouhlas. „Tak vidíš, já jdu k západní bráně. Budu na ně čekat," řekla jsem mu a začala odcházet. Newt se ke mně ihned přidal. „Jsi to hlavně ty, kdo by si měl jít odpočinout." Newt ihned odpověděl: „Ne. Stejně bych dnes večer neusnul."

Všude bylo ticho a u brány už nikdo nebyl. Šli jsme mlčky vedle sebe. Dnes už podruhé Newt ukázal své gesto náklonnosti. Vzal mě za ruku. Byla příjemně teplá a já jsem cítila, jak mi krev tepe v žilách. Byl to víc, než jen dotek. Byla to jasná zpráva, že v tom nejsme sami. Že i v tomhle světě plném strachu existuje něco, na co se můžeme spolehnout – jeden na druhého. Jeho pevný stisk mi připomněl, že se nevzdáváme. „Nevadí ti, že nás můžou vidět?" Newt za krátkou chvíli odpověděl: „Ne, jen, ať se dívají." Sedli jsme si a opřeli se o zeď vedle brány. Seděli jsme blízko u sebe a Newt mě stále držel za ruku. Vzpomněla jsem si na naše první setkání. Na všechny ty chvíle, kdy jsem toužila po jeho blízkosti, ale nebyla jsem si jistá, zda cítí totéž. Teď, když mě držel za ruku, mi připadalo, že možná opravdu máme nějakou šanci. V něm jsem našla svůj bezpečný přístav, i když všechno kolem nás bylo tak nejisté. Pokaždé, když se na mě podíval, jsem poznala, že on sám není v pořádku. Ani trochu. Věděla jsem, co ho tíží. Strach z toho, že se nevrátí, strach z toho, že tady bude mít vše na starost sám. Bolest ze ztráty kamarádů. Ale byla jsem si jistá, že jsme oba doufali. Doufali jsme, že se všichni v pořádku vrátí. Byla jsem mu nablízku a hlavu jsem měla položenou na jeho rameni. Po dlouhé chvíli rozjímání a přemyšlení jsem se ho zeptala: „Řekneš jim o nás Newte?" Newt byl chvíli ticho, ale pak tiše vyslovil: „Ano, povím jim o nás. Všechno." V tu chvíli jsem už věděla, že všechno bude v pořádku, že za nás bude bojovat.

Doufám, že se Vám kapitola líbila :)