Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

31. kapitola

Ohromeně jsem se přes okraj dívala do hluboké propasti, kde před chvílí rmut skočil. Vypadala, že je nekonečně hluboká. Nechápala jsem, kde skočil. Nedokázala jsem si představit, že by schválně skočil do té nekonečné propasti. Nebylo možné, aby tam skočil a nezničil se. Podívala jsem se kolem. Zdi tady končily. Propast jako by zahaloval lehký opar mlhy. Bylo to to nejtemnější místo z celého labyrintu, a také zdaleka nestrašidelnější. Slyšela jsem hlasitý šum. Zvuk se zdál být tak nepřirozený, až jsem měla pocit, že se mu mé tělo instinktivně brání. Bylo to jako jemné brnění, které se mi šířilo po zádech. Každá jeho vibrace se zdála být jako varování, jako něco, co by mě mělo odradit, ale zároveň mě to zvláštním způsobem přitahovalo. Celá jsem se třepala a srdce mi splašeně bilo. Nebylo to ale z fyzické námahy. Bylo to z něčeho hlubšího. Něčeho, čemu jsem sama nerozuměla. „Jsi v pohodě? Celá se třeseš," zeptal se Thomas. Z jeho hlasu byla slyšet starost. Otočila jsem se na něho a zeptala se: „Já...slyšíte to taky?" Thomas a Minho se na sebe tázavě podívali a pak se obrátili zpátky na mě. Odpověděl Minho: „Co jako? Je tady ticho jak v hrobě." Podívala jsem se zpět na propast. Hlasitý šum neustával. Slyšela jsem ho přímo odsud. Intuice mi napovídala, že něco tady je. Skryté, neviditelné, ale je to někde tady. „Něco tady je...slyším to," řekla jsem tiše, ale zároveň tak, aby to slyšeli i oni. Oba přišli blíž a podívali se dolů. Pak okolo. „Já nic nevidím, ani neslyším," řekl zklamaně, ale zároveň zvědavě Thomas. Na chvíli jsem zapochybovala, zda to, co slyším je skutečné, nebo si to jen představuju ve své hlavě. Potřebovala jsem se přesvědčit. Otočila jsem se na Thomase a Minha. Dala jsem prst před pusu, abych jim naznačila, ať jsou ticho. Pak jsem se otočila zpět na propast a zaposlouchala se. Bylo to tak hlasité, že nebylo možné, abych si to jen představovala. Volalo mě to.

Ještě chvíli jsem se dívala na propast a přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem nad tím, zda nezačínám bláznit z toho všeho, co jsem zažila. Vymazání vzpomínek, bolestivá proměna, záchvaty, noc v labyrintu a něco, co spojovalo mě a Newta ještě předtím, než jsem se tady ocitla. Měla jsem strach, že všechny tyto zkušenosti způsobily, že jsem se pomátla. Připadalo mi naprosto nemístné, že bych měla slyšet nějaký šum a ostatní ne, kdybych byla naprosto v pořádku. Uvnitř sebe jsem ale cítila, že tohle všechno má nějaký vyšší význam a já jsem jeho součástí. Otočila jsem se na Minha a Thomase, kteří teď stáli za mnou a promluvila jsem: „Tohle místo...cítím, že mě nějak přitahuje." Minho se uchechtl a pak řekl sarkasticky: „Útes? Ten je přitažlivý maximálně tak pro sebevrahy." Nepřišlo mi to vůbec vtipné, protože jsem to myslela vážně. Thomas se taky nezasmál a vypadalo to, že přemýšlel. „Minho, já si vážně nemyslím, že by Diana o něčem takovém jen tak kecala," řekl. Minho se na něho podíval a argumentoval: „Já neříkám, že kecá. Jen mi připadá ujetý slyšet nějaký šum, když je tady úplný ticho... sám jsem viděl tu potvoru, jak tam někde skočila. Neviděl jsem ale kde. Možná mají ty potvory nějaký sebedestrukční systém a prostě si to namíří rovnou do tý frasný propasti." Já sama jsem nechápala, proč mě to místo tak přitahuje. Jediné, čím jsem si byla jistá bylo to, že to místo je něčím důležité. „Myslím, že bychom o tom měli říct ostatním a poradit se o tom," navrhl Thomas. Minho se napil, vložil flašku zpátky do boku batohu a odpověděl: „Nejchytřejší věc, co jsi za tenhle den řekl čóne. Máme velké zdržení, takže jdeme." Čím více jsme se vzdalovali od Útesu, tím byl šum slabší.

Běhali jsme celý den kromě krátkých přestávek na jídlo a pití. Snažila jsem se udržovat tempo s Minhem a Thomasem, ale očividně jsem na tom fyzicky nebyla tak dobře jako oni. Po pár hodinách běhání jsem měla nohy jako z gumy a bolelo mě celé tělo, přesto jsem pokračovala. Neměla jsem na výběr, jestliže jsem se snažila pomoct. Většinou nás vedl Minho, ale když přenechal vedení mně, vedla mě intuice správnými chodbami. Potřebovala jsem ale od Minha vědět, kde chce, abych běžela. Bez této informace mě nemohla intuice vést. Když jsme běhali po temných chodbách labyrintu, dívala jsem se pozorněji na zdi. Opravdu tady bylo hodně cedulí, na kterých bylo napsáno úplně to stejné jako na té první. Některé byly téměř zcela zarostlé hustým břečťanem, jiné byly zcela viditelné. Párkrát jsem zahlédla i Břitvouny. Sledovali nás. V nitru jsem si byla jistá, že ano. Nenáviděla jsem je za to, co nám udělali, ale nejvíce jsem je nenáviděla za to, co udělali jemu – Newtovi. Někdo jako on, tak laskavý, lidský a...čistý by tady neměl být. Věděla jsem, že o mě bude mít velkou starost a že Minho od něho dostane přinejmenším velkou dávku nadávek. Ale také jsem si byla jistá, že to pochopí. Věděla jsem, že to, co jsem dnes u Útesu slyšela a cítila mělo pro nás všechny velký význam – jen jsem pořád nemohla přijít na to, z čeho ten pocit pramení.

Proběhli jsme severní bránou pár minut předtím, než se měly všechny brány zavřít. Newt, Alby, Chuck a pár dalších chlapců už tam postávalo. Běžela jsem poslední. Přiběhla jsem celá zpocená, udýchaná a unavená. Když mě Newt uviděl, zamířil ke mně kulhavým během. Zastavila jsem se těsně za bránou a popadala dech. Mezitím ke mně doběhl. „Proboha Di, jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. Podívala jsem se na něho a odpověděla mu: „Jsem v pohodě Newte. Slib jsem dodržela." Usmála jsem se na něho. Úsměv mi opětoval, ale viděla jsem, že se za ním skrývá i něco jiného – napětí, stres a možná i smutek, že už mě nikdy neuvidí. Přestože jsem byla celá zpocená, obejmula jsem ho. Cítila jsem, jak se jeho tělo uvolnilo. Přitáhl mě k sobě co nejblíže a pošeptal: „Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach."

Po chvíli se ode mě odtáhl a šel za Minhem, který se teď o něčem hádal s Albym. Šla jsem k nim blíž, abych si vyslechla jejich rozhovor. „Měla tam být jen chvíli. Frase, dokážeš si představit, jaké tady kvůli tomu bylo pozdvižení?" vykřikoval Alby. Ihned se přidal Newt: „Doufám, že pro to máš sakra dobré vysvětlení, jinak tě osobně hodím do díry." Minho si založil ruce na hruď a argumentoval: „Uklidněte se čóni. Zůstat chtěla Diana. A měla pro to důvod. Pronásledovali jsme dalšího zatracenýho rmuta k Útesu a Diana tam něco slyšela – něco, co jsem neslyšel já ani Thomas. Jen ona."

Zajímá mě, jak se vám líbí směřování příběhu! Pokud máte chuť sdílet své myšlenky nebo cokoliv, co by kapitolu (či samotný příběh) zlepšilo, budu moc ráda za vaši zpětnou vazbu :)

Všem moc děkuji za podporu :)