Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

16. kapitola

Seděli jsme tam několik hodin a pozorovali, jak se obloha z tmavé noční mění na sytě modrou. Chyběl mi východ slunce, který jsem si pamatovala ve své paměti. Noc jsme strávili v přítomnosti jeden druhého. Beze slov, oba jsme měli zavřené oči a užívali si přítomnost jeden druhého. Newt mě příležitostně prsty hladil po kloubech mé ruky. Jeho doteky byly tak jemné, přesto tak všeříkající. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni a poslouchala jeho tiché nádechy a výdechy. Vnímala jsem každým kouskem svého těla jeho přítomnost. A byla jsem tolik vděčná za to, že jsme našli to, co nám z naši mysli bylo ukradnuto. V jeho přítomnosti jsem na chvíli zapomněla na všechno, co mě trápilo. Co trápilo jeho.

„Za chvíli se budou otevírat brány, Di," řekl. Něžně jsem ho chytila za ruku, na které měl jednoduché digitální hodinky. 6:28. 2 minuty do otevření brán. Oba jsme se zároveň postavili a šli si stoupnout před bránu. Postupně začali přicházet i ostatní chlapci. Někteří se postavili do její těsné blízkosti, další zase postávali opodál. Když mě s Newtem uviděli spolu, četný počet chlapců se mezi sebou začal bavit a ukazovali si na nás. Snažila jsem se je nevnímat. Newt přešel úplně dopředu a já jsem si stoupla opodál vedle levé strany brány. Pak se zem opět zachvěla a s burácivým zvukem se všechny brány začaly otevírat.

Uličkou zrovna utíkali dva chlapci. Každý z nás se do uličky chvíli díval, jako bychom se snažili vytěsnit představu toho, že to jsou jen duchové. „Vrátili se!" vykřikl chlapecký hlas. „Frase, to snad není možný!" přidal se další hlas. Byl to Thomas a Minho. Když jsem je spatřila, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Přesto jsem z části nemohla uvěřit, že to opravdu dokázali. Pak jsem si vzpomněla na to, že chybí třetí chlapec – Alby. „Jak jste to do pr.....?" řekl Newt. Pak se zeptal: „Jste v pohodě?" Minho odpověděl: „Přežili jsme jen díky tomuhle čónovi." Všichni se podívali na Thomase. Thomas vypadal, že všechna ta pozornost je mu nepříjemná. „Odvažte Albyho. Je tam nahoře uvázaný," sdělil Thomas. Všichni se podívali nahoru na stěnu. A opravdu tam byl. Alby byl přivázaný na šlahounech břečťanu. „Žije?" zeptal se Newt. „Žil, když jsme ho tam vázali," odpověděl Thomas. „Sundejte ho dolů," nařídil Newt. A pak dodal k Thomasovi a Newtovi: „A vy jděte na ošetřovnu a pak se pořádně vyspěte."

Thomas s Minhem byli očividně tak vyčerpaní, že už neměli energii na to, aby běhali. Plahočili se směrem k dřevěné budově a vypadali, jako by každým krokem měli spadnout. „Di, prosím tě, dones Tommymu a Minhovi nějaké pořádné jídlo z kuchyně," poprosil mě Newt. Jen jsem přikývla a běžela jsem do kuchyně. Po cestě jsem viděla, jak někteří chlapci stojí uprostřed Placu a nevěřícně na Minha a Thomase hledí. Mezi nimi i Gally. Všiml si mě a nepříjemně se na mě podíval. Ráno ho někdo pustil. Uvažovala jsem, jestli to někdo udělal na jeho příkaz nebo ho pustil někdo z jeho kamarádů. Měla jsem z něho zlý pocit. Pamatovala jsem si větu, kterou řekl Newtovi předtím, než ho poslal do díry. „Děláš velkou chybu." Přejel mi z ní mráz po zádech, ale teď jsem neměla čas se něčím takovým zabývat.

V kuchyni teď nikdo nebyl. Pánvička šel asi taky zkontrolovat současnou situaci. Musela jsem se tedy spolehnout sama na sebe. Otevřela jsem ledničku a hledala pořádné jídlo, které bych mohla Thomasovi a Minhovi přinést. Chtěla jsem s tím být co nejrychleji hotová. K mé úlevě jsem našla zbytek steaků a brambor. Mezitím, co jsem jídlo ohřívala v mikrovlnce jsem v přihrádkách na sklenice našla taky velký džbán na vodu. Vše i s pitím jsem jim nachystala na tác a snažila jsem se jim vše vcelku donést.

Když jsem došla do dřevěné budovy, vydala jsem se po schodech nahoru, kde jsem předpokládala, že chlapci budou. Snažila jsem se vše udržet, a proto jsem byla ráda, když jsem je spatřila sedět v otevřené místnosti, kde jim meďoši zrovna ošetřovali rány. Když mě spatřili ve dveřích a viděli jídlo a pití, které jsem jim přinesla, chtěli hned začít jíst. „Později, první vám obvážeme všechny rány," řekl jeden z meďochů. Minho, o kterém jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem se s ním osobně nepoznala promluvil: „Frase, nech mě se najíst, jinak ti sním všechny obvazy." Tiše jsem se zasmála. Jeho vtipná poznámka mě pobavila. Pak se na mě Minho podíval. „Tak tady je ta kočka, konečně se setkáváme. Vítej nová bažantice," promluvil na mě Minho. Minha jsem si do této chvíle představovala úplně jinak, než ve skutečnosti vypadal. Měl krátké vlasy černé jako uhel. Byl svalnatý, ale ne příliš, spíše atletickou postavu a měl asijské rysy. Odložila jsem tácy na blízký stůl, předstoupila jsem před Minha a podala mu ruku. „Diana, žádná bažantice," řekla jsem mu. Minho natáhl ruku a potřásl si se mnou „Minho, nejlepší a nejhezčí ze všech čónů tady," představil se mi. Stáhla jsem ruku a musela jsem se upřímně zasmát jeho sebevědomí.

Když jim meďoši ošetřili a obvázali všechny rány, chlapci rychle snědli své jídlo, napili se a pak se oba chystali jít si lehnout. Každý šel do jiné místnosti. Minho odešel do přiděleného pokoje s oslnivým úsměvem a po cestě mi ještě řekl: „Tak později kočko." Jeho sebevědomí mě stále trochu překvapovalo, ale nebyl mi nesympatický. Zavřel za sebou dveře a zamkl. Chtěla jsem ještě mluvit s Thomasem, než si půjde lehnout. Před jeho přiděleným pokojem jsem ho odchytla a pevně ho objala. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jste se dostali zpátky, Thomasi. Měli jsme o vás s Newtem velký strach. Jak jste to proboha dokázali?" zeptala jsem se ho. Thomas moje gesto vlídně přijal a odpověděl: „Díky Diano. To je na dlouho a já jsem strašně unavený. Řeknu ti to potom, až se pořádně vyspím." Přikývla jsem na souhlas toho, že rozumím. Zcela jsem to chápala. Chystala jsem se odejít, když na mě Thomas před dveřmi promluvil: „A ty mi pak řekneš o tom, co máš s Newtem." Pak se jen usmál a zavřel dveře. Po cestě z budovy jsem přemýšlela, kolik chlapců už tady něco tušilo.

Přeji všem krásný den a opět ocením jakoukoliv zpětnou vazbu :)