Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

9. kapitola

Ahojte :) Hned ze začátku bych chtěla upozornit, že v této kapitole se vyskytuje hodně scén z knihy. Nejsou ale z pohledu Thomase, ale Diany. Užijte si čtení :)

Ve sprše jsem strávila dlouhou dobu. Drhla jsem svou kůži tak urputně, až na některých místech úplně zčervenala. Umyla jsem si vlasy a přes závěs jsem na tašce nahmatala ručník, který jsem si tam přichystala. Osušila jsem se a oblékla si dlouhé oranžové triko a zelené tepláky v podobném stylu jako byly ty předchozí. Nazula jsem si boty a přešla k zrcadlu. Uvědomila jsem si, že nemám žádný hřeben ani gumičku, tak jsem si vlasy jen zlehka projela rukama. Pak jsem vyšla z koupelny ven.

Thomas tam čekal. Opíral se o zeď a díval se okolo. Když mě spatřil, neodpustil si otrávenou poznámku: „Mají štěstí, že tady nemají víc holek. Vypotřebovaly by jim všechnu vodu." Jeho kousavé poznámce jsem se pousmála. „Ano Thomasi, osprchovala jsem se i za tebe," řekla jsem se sarkasmem v hlase a protočila oči. Thomas zvedl pravou paži. „Zase tak hrozné to není," podotkl. Oba jsme se zasmáli. Pak jsme spolu zamířili ke Krchálku.

Když se nad Placem začínalo stmívat začaly přípravy na vyhoštění Bena. Newt a Alby chodili po celém Placu a shromažďovali všechny k východní bráně. Pro mě a Thomase došel Alby osobně. Vypadal velmi rozrušeně. Když jsme za ním s Thomasem šli, museli jsme párkrát začít klusat, abychom ho dohnali.

U brány jsem s Thomasem čekala dál od ostatních chlapců. Chlapci, se mezi sebou vzrušeně bavili. Thomas si prohlížel okolní dění a já jsem přemýšlela nad fascinující výškou zdí. Vypadaly, jako by zde stály minimálně pár století. Z mé fascinace mě vytrhl Albyho výkřik: „Vyveďte ho ven!" Všichni se otočili za jeho hlasem. Směrem z opačné strany Placu k nám přicházeli tři chlapci, kteří doslova tahali čtvrtého chlapce po holé zemi. Chlapec se jim nijak nevzpíral. Když byli jen pár metrů ode mě a Thomase, viděla jsem, že chlapec je mrtvolně bledý a celý poškrábaný. Přes jednu stranu hlavy měl obvázaný krvavý obvaz. „Newte, běž pro tyč," rozkázal Alby Newtovi. Oba dva stáli v naši blízkosti. Newt uposlechl jeho rozkaz bez zaváhání.

„Způsobil sis to sám Bene," promluvil Alby na chlapce dosud ležícího na zemi. Otočila jsem se směrem k boudě na nářadí, kde se dosud nacházel Newt. Pohled na Bena byl tak děsivý, že jsem ho nemohla ustát. Čekala jsem a pozorně boudu sledovala. Po chvíli se objevil Newt. Držel několik hliníkových tyčí, které spojoval dohromady. Vznikla tak násada dlouhá asi šest metrů. Když skončil, přinesl tuto násadu Albymu. Podal mu zvláštně tvarovanou věc. Byla to smyčka z hrubé kůže, která ke kovu byla připevněná velkou svorkou. Dala se otevírat a zavírat. Byl to límec.

Alby ho omotal Benovi kolem krku a zapnul. V ten moment jako by Ben znovu ožil. Prosil Albyho o milost. Zachvátil ho panický pláč. Albyho výraz byl ale neměnný a působil naprosto neústupně. Oficiálně sdělil Benovi rozsudek na kterém se shodla rada kápů. Pak kápové, mezi nimi i Newt, zaujali každý své místo u tyče. Ben ustavičně vzlykal a prosil a slitování. Z ničeho nic se země otřásla. Alby přikázal všem kápům, aby se připravili. Chlapci zvedli tyč a čekali na další pokyny. Z pravé strany východní brány se začala vysouvat opravdová kamenná brána vysoká jako zdi samotné. Nemohla jsem tomu pohledu uvěřit. Něco takového přece není možné. Popíralo to veškeré zákony fyziky. Chlapci začali Bena strkat dopředu k zavírající se bráně. Ben se bránil, vzpíral se, křičel a hystericky brečel. Neustále prosil o slitování a sliboval, že už nic takového neudělá. Chlapce to ale nijak neodradilo. Strkali Bena neustále dopředu. Brána byla už v polovině prostoru a do zavření zbývalo ještě pár vteřin. Benovi se po několika nezdařených pokusech konečně podařilo otočit se čelem k ostatním. Řval jako zvíře, které jde na porážku. Vypadal naprosto šíleně. Oči měl vytřeštěné, kůži napnutou, protkanou žilami a mrtvolně bledou. Brána už se téměř zavřela. Ben ze sebe vydal příšerný, nelidský výkřik, Albymu se podařilo v poslední chvíli odepnout od límce hlavní část tyče, vytáhnout ji z uzavírajícího se otvoru a pak se brána zavřela. Vše ztichlo. Po tvářích mi začaly téct slzy.

Zůstala jsem stát na místě jako přimrazená. Uši mě bolely z příšerného hluku, které brány při zavírání vydávaly a Benova nelidského skřeku. Obličej jsem měla celý mokrý od slz. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Právě poslali lidskou bytost napospas smrti. Stála jsem vedle Thomase a oba jsme se dívali na teď již zavřenou bránu. Pak jsem na své pravé paži ucítila dotyk. Otočila jsem se a spatřila osobu, která vedle mě stála. Byl to Newt. „Pojď Diano, ukážu ti, kde budeš spát," sdělil mi. „Tommy, ty si pravděpodobně poradíš sám," podtkl. Thomas se na něho podíval a přikývl. Ani jsem se s Thomasem nerozloučila a vydala se s Newtem na cestu.

Newt mě vedl přes Plac směrem k dřevěné stavbě. Po cestě jsme si mezi sebou neřekli ani slovo. Byla jsem si ale jistá, že Newtovi je stejně mizerně. Možná ještě hůř, protože on Bena na rozdíl ode mě znal. Došli jsme na místo a Newt otevřel dveře stavby. Opět jsem ucítila nepříjemný zápach plísně. Vešli jsme dovnitř a Newt mě zavedl do malé místnosti v přízemí stavby. Vešel dovnitř, vytáhl zápalky a zapálil svíci. Místnost se osvětlila. Byla tam jednoduchá dřevěná postel a noční stolek. Vedle postele bylo malé okno. Vstoupila jsem dovnitř za Newtem a zavřela dveře. „Přinesli jsme jednu postel z ošetřovny," sdělil jednoduše Newt. Přikývla jsem a poděkovala. Pak jsem se posadila na kraj postele a založila si hlavu do dlaní. Newt si sedl vedle mě. Objal mě jednou rukou a druhou rukou mě vzal něžně za obličej. Přiměl mě tak se na něho podívat. Zastyděla jsem se, protože můj obličej byl celý mokrý od slz z prodělaného šoku. Newt se na mě něžně podíval a setřel mi všechny slzy. V srdci jsem věděla, že ho znám. Věděla jsem, že pro Newta muselo to, co právě udělal, být utrpením. Přesto na sobě nedal nic znát. Položila jsem mu hlavu na hrudník a nechala ho, aby mě objímal. Slyšela jsem jeho rychlé údery srdce a mělký dech. Po pár minutách jsem přerušila uklidňující ticho, které mezi námi panovalo. „Požádal sis o ten deník přes klec?" zeptala jsem se ho. Slyšela jsem, jak se lehce pousmál. „Ano Diano, požádal."

Těm, kteří se dočetli až sem moc děkuji. Jako vždy budu moc ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu. :) Mějte se krásně.