Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

2. kapitola

Když mě chlapci vytáhli ihned kolem mě vytvořili uzavřený kruh. Každý z nich něco říkal a někteří si na mě ukazovali. Nejprve se mi všechna slova jevila jako ozvěna. Nedokázala jsem pořádně zaregistrovat, o čem chlapci mluví. Točila se mi hlava a špatně jsem držela rovnováhu, pravděpodobně v důsledku šoku a dezorientace. Cítila jsem se dehydrovaná. Po chvíli, kdy jsem hlasy chlapců vnímala jen jako ozvěnu, se mi zcela vrátil sluch a já uslyšela až příliš mnoho hlasů, abych všechny slova pochytila.

„Vogo to je ale kost!"

„Na to zapomeň, tahle je moje ty grinde!"

„Štěstí, že neposlali nějakou, co vypadá jak plopák!"

Nechápala jsem význam některých slov. Grind. Plopák. Stála jsem uprostřed uzavřeného kruhu asi padesáti, možná šedesáti chlapců. Byly to děti. Teenageři. Někteří mladší, někteří starší. Přesně tak, jak mi to přišlo podle hlasů, které jsem slyšela z výtahu. Byli tu jen chlapci. Neviděla jsem, ani jsem neslyšela žádnou dívku.

„Frase, ruce od ní pryč!" křikl jeden ze starších chlapců tmavé pleti. Chlapci jeden po druhém přestali mluvit. Došlo mi, že je to asi jejich vůdce. „Platí stejná pravidla jako s Teresou vy grindi!" opět křikl chlapec. „Uhněte a běžte zpátky do práce." Chlapci se rozestoupili, aby nám uvolnili cestu a jeden po druhém začali odcházet. Mezitím si po cestě mezi sebou něco šeptali.

Chlapec mě vzal lehce za rameno a vedl pryč. Po pár krocích jsem se náhle zastavila. Naskytl se mi pohled, na který do smrti nezapomenu a kterému jsem nemohla uvěřit. Místo, kde jsem se nacházela, bylo obehnáno obrovskými, místy popraskanými šedými zdmi, vysokými podle mého odhadu asi sto metrů. V každé ze čtyř zdí se tyčil otvor vysoký jako zdi samy. Místy byly zdi porostlé zelení. Plocha mezi těmito zdmi zabírala několik fotbalových hřišť. Cítila jsem směsici pachu hlíny, potu a hnoje. Z této směsice pachů se mi udělalo mdlo.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se. „Můžu ti jen říct, že to není místo, kde by jsi být chtěla," odpověděl chlapec. Z jeho odpovědi mi přejel mráz po zádech. Poodešla jsem od chlapce, abych si místo detailněji prohlédla. Povrch téměř celého nádvoří tvořily obrovské kamenné kvádry. V jednom z rohů nádvoří stála polorozpadlá dřevěná stavba, okolo níž se tyčilo pár stromů. V dalším rohu se nacházely zahrady, odkud zřejmě vycházel zápach hlíny. Zápach hnoje pocházel z opačného rohu nádvoří od zahrad, kde se nacházely dřevěné ohrady a kotce. V posledním rohu jsem viděla rozsáhlý lesík. Vše mi to přišlo jako nějaká noční můra. Silně jsem se štípla do ruky, snažíc se probudit. Nepomohlo to. Měla jsem šílený strach. Netušila jsem, co se děje, a hlavně proč si nic nepamatuji. Nevěděla jsem, kdo jsou ti chlapci a co po mně chtějí.

„Kdo jste a co po mně chcete? Proč jsem tady?" tyto otázky jsem na chlapce téměř vykřičela. Chlapec se na mě chvíli díval, jako by si jeho odpověď důkladně rozmýšlel. Mezitím k němu přiběhl ten blonďatý chlapec – Newt. Všimla jsem si, že při běhu trochu kulhá. „Hele, tak prvně, já jsem Alby a tady ten čón vedle mě je Newt. Já jsem tady kápo a on je můj zástupce," vysvětlil mi chlapec. „A teď nám na oplátku řekni, jestli si pamatuješ své jméno," doplnil chlapec. Podívala jsem se na Newta vedle něho, hledajíc v jeho očích podporu. Pohled na něho mě nějakým zvláštním způsobem uklidňoval. Prostě jsem cítila, že pokud tam je on, vše bude v pořádku. Dlouze jsem se na něho dívala a on mi pohled oplácel se stejnou intenzitou. Tentokrát jsem si Newta prohlédla podrobněji. Měl štíhlou, atletickou postavu. Odhadem měřil kolem 180 centimetrů. Obličej měl jemný a mladistvý s ostrými lícními kostmi. Hleděl na mě jeho hnědýma, pronikavýma očima. Tipovala bych mu věk okolo šestnácti až sedmnácti let. Vlasy měl zlatavě blonďaté, místy vlnité a rozcuchané. Na sobě měl tmavě hnědé kalhoty, na stehnech trochu roztrhané, špinavě bílou košili a kožený pásek na hrudi.

„Vogo, díváte se na sebe jak kdyby jste se teď do sebe zabouchli," podotkl ten tmavý chlapec – Alby. Já i Newt jsme se v tom okamžiku okamžitě vzpamatovali. Odtrhla jsem zrak z Newta na Albyho a připadala jsem si trochu nepatřičně, srdce mi tlouklo jako splašené a v žaludku jsem cítila šimrání. Ale proč?

Alby mezitím promluvil na Newta: „Pojď ji vzít dovnitř, ať si s ní můžeme promluvit." Newt se na mě podíval a usmál se. „Jsem Diana", odpověděla jsem na dotaz, který mi Alby položil. Znovu jsem se podívala na tu polorozpadlou budovu a pak na Albyho. Přikývla jsem. Alby se na mě usmál a řekl: „Vítej v Placu." Pak už mě vedli dovnitř budovy.

Všechny zdravím a opět děkuji všem, kteří se dočetli až zde.

Můžete si všimnout, že se zde hodně objevují prvky z knihy, když do Placu přijel Thomas. Je to tak záměrně, protože to podobným způsobem zažili také i ostatní Placeři, kteří prvně spatřili místo, kde se dostali. Nesnažím se tedy přesně kopírovat knihu Jamese Dashnera. Popisuji svět, který vymyslel, nyní z pohledu Diany.

Mockrát Vám ještě jednou děkuji za přečtení a budu se na Vás těšit u další kapitoly :)