Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

24. kapitola

Chvíli jsem myslela, že se udusím. Mé plíce se zoufale snažily dostat do sebe kyslík, ale jako by ho bylo příliš málo. Cítila jsem, jak se celá třesu. Všechny mé svaly byly tak zesláblé, že jsem myslela, že už se nikdy nepostavím. Celá jsem byla pokrytá potem. Jako bych ze sebe vypotila všechnu vodu, která ve mně byla. V mé puse bylo tak sucho, až mě bolelo v krku. Vlasy jsem měla potem přilepené na čele a zátylku. „Zavolejte Albyho a Newta!" slyšela jsem jednoho chlapce. Ten hlas jsem nepoznávala. Soustředila jsem se jen na to, ať neomdlím. Oči jsem měla zavřené. Ležela jsem na břiše na kamenné podlaze. Snažila jsem se vzepřít na loktech a zvednout se, ale nešlo to. Zkusila jsem to znovu. Opět jsem spadla na zem. Vzdala jsem to a jednoduše čekala, co se bude dít.

„Diano!" uslyšela jsem známý hlas. Jeho hlas. Slyšela jsem, jak se čím dál tím více přibližuje. Určitě běžel. „Frase, proč ji nikdo z vás nepomohl?" zeptal se chlapců Newt nahněvaně. Za chvíli jsem ucítila jeho ruce. Otočil mě na bok a pak na záda. Těžce jsem otevřela oči. Ucítila jsem v sobě nepopsatelnou úlevu a radost. Dostala jsem se za ním zpátky. Do bezpečí. Pořád jsem tomu z části nemohla uvěřit. Snažila jsem se Newtovi pomoct, aby mě mohl zvednout z tvrdé země. Zvládla jsem se jen trochu vzepřít na loktech. Newt obtočil ruce kolem mých zad, zvedl mě na nohy a podepřel. „Proboha Diano, jsi v pořádku? Co se stalo?" zeptal se mě Newt s naléhavým a zároveň mírným hlasem. Hlavu jsem měla na jeho hrudníku. Všechny nahromaděné pocity společně s vyčerpáním způsobily to, že mi po tvářích začaly téct zadržované slzy. Vzlykala jsem mu na hrudníku. Vzlykala jsem tak ustavičně, že za chvíli měl místo, kde dopadaly mé slzy zcela promočené. Spolu se vzlykáním jsem se silně třásla. Newt se mě snažil uklidňovat. Jednou rukou mě podpíral a druhou mě hladil po vlasech. Držel mě pevně u sebe. Slyšela jsem, jak jeho srdce rychle bije. Rukama jsem se držela kolem jeho pasu nejsilněji, jak mi mé tělo dovolilo. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale slyšela jsem další hlas, který patřil někomu, kterého jsem dlouho neviděla.

„Pusť ji Newte! Nevíme, co s ní je. Může být pobodaná," rozkázal Alby. Už mi žádné slzy nezbyly. Jen jsem se třásla na jeho hrudníku. Slyšela jsem, jak se Alby čím dál tím více přibližuje. „Jsi normální frase? Nepustím ji. Když jsem tady doběhl, ležela tady na zemi a neměla ani sílu se zvednout. Nikdo z těch čónů ji nepomohl," odporoval mu. Alby k nám mezitím stačil dojít a zastavil se v dostatečné vzdálenosti. „Vždyť se na ni podívej. Zažila si asi pěkné trauma," pokračoval v mé obhajobě. Otočila jsem hlavu směrem k Albymu. Sama jsem neměla energii k tomu, abych se jakkoliv bránila. „Hele, chápu, že mezi sebou evidentně něco máte. Já jsem to neschválil. A ani neschvaluju. Máš svoje povinnosti, které musíš plnit. Nikdo by tě neměl rozrušovat, takže ji teď pusť. Musíme ji dát do izolace. Chci ji pod dohledem," pokračoval Alby pevným hlasem. Newt mě nepustil. Udělal pravý opak. Místo toho mě k sobě přivinul ještě blíž. „Thomas a Minho se z labyrintu taky vrátili a nikdo je neposílal do izolace, frase. Nebudu ji nikde zavírat," sdělil mu Newt stejně pevným hlasem. Mezitím mezi námi chlapci vytvořili uzavřené kolečko a další stále přicházeli. „Newte, musíme ji dát do díry, alespoň dočasně. Až zjistíme, co se stalo, svoláme radu kápů a vyslechneme ji," argumentoval Alby. Newt se na něho chvíli díval, jako by nevěřil tomu, co zrovna slyšel. „Do díry? Frase, to si ze mě děláš srandu, ne? Potřebuje ošetřit a odpočinout si. Je nesmysl trestat ji za to, že přežila noc v labyrintu," bránil mě usilovně. „Meďochy za ní můžeme poslat do díry, jestli to bude bezpečné. Tam si může i odpočinout," pokračoval Alby v argumentaci. Newt mu stále odporoval a nechtěl mě nechat. „Nepustím ji," řekl klidně, a přitom se stále díval na Albyho. Alby si oddychl. „Fajn frase, musím to udělat. Nemám na výběr...Jacku, Simone, Harry. Vy držte Newta. Zacku, Anthony...vy odveďte Dianu do díry. Dávejte na ni pozor. Sledujte ji," přikázal chlapcům Alby. „Promiň Newte, ale jinak to nejde. Bude tam jen dočasně, dokud se vše neobjasní," omluvil se Alby Newtovi. Chlapci vystoupili z řady a snažili se nás oddělit. Pustila jsem Newta. Nemělo cenu se bránit. Neměla jsem na to sílu. On se mě stále snažil pevně držet, ale chlapcům se nakonec podařilo ho ode mě oddělit. Pevně ho drželi a mě odváděli. Věděla jsem, že jsem nic neudělala, proto jsem neměla důvod se bránit. Newt na mě ještě zavolal: „Neboj se Di, přijdu za tebou." Celá situace mi připomněla střípek vzpomínky, kdy od Newta odváděli tu neznámou dívku.

Chlapci mě vedli směrem k díře. Bylo to daleko a já jsem se sotva držela na nohou. Museli mě podpírat, ale zároveň se ode mě snažili co nejvíce distancovat. Každý krok byl pro mě utrpením. Události noci ve mně vyvolaly pocit úzkosti. Šla jsem s chlapci odevzdaně a neřekla ani slovo. Oni také byli ticho. Připadala jsem si hrozně. Jako kdyby chtěli, abych radši zemřela, než abych se dostala zpět. Jako kdybych se vrátila z vyhnanství. Byla jsem vyčerpaná, žíznivá a hladová. V hlavě jsem pořád měla čistý obraz toho, co jsem v noci zažila. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě podržel. Potřebovala jsem Newta.

Když jsme došli k díře, chlapci mě do ní jednoduše a doslova hodili. Dopadla jsem tvrdě na zem. Připomnělo mi to chvíli, kdy jsem dopadla na tvrdou zem v labyrintu. Pak rychle zavřeli a zamkli. Zůstala jsem tam ležet na boku. Přesně na místě, kde jsem dopadla. Očima jsem spočinula na mé levé ruce. Hřbet ruky pokrývala krev. Nevěděla jsem, odkud se vzala, ale bylo mi to jedno. Schoulila jsem se do klubíčka, abych se zahřála, protože zem byla studená. Vnímala jsem všechnu bolest, kterou jsem cítila – nejen fyzickou, ale také psychickou. Kvůli Albymu rozhodnutí jsem si připadala jako nějaký kriminálník. Věděla jsem o dvou lidech, kteří tady byli přede mnou, ale oba z nich někomu ublížili. Můj prohřešek byl, že jsem přežila, když jsem neměla. S touto myšlenkou jsem zavřela oči. Bodlo mě u srdce. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem i přes panující nepříznivé podmínky ihned usnula.

Tuhle kapitolu jsem si hodně užila a doufám, že vy taky. Stále ale nevíme, jak Diana přežila. Odpověď brzy přijde.

Všem moc děkuji za podporu :)