Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

29. kapitola

Probudilo mě zatřesení na boku. Trhnutím jsem se probudila a podívala se na člověka, který mě probudil. Opřela jsem se o loket a chvíli jsem mrkala, protože můj pohled byl zamlžený. „Vstávej kočko, musíme se připravit," řekl Minho. Nikdo jiný by mě takhle neoslovil. V pokoji byla stále tma. Muselo být časně ráno. Za Minhem stál ve dveřích Thomas a také mě pozdravil: „Ahoj Diano. Dlouho jsme se neviděli." Nesl s sebou větší plátěnou tašku. Pomalu jsem se posadila na posteli, abych se úplně probudila. Podívala jsem se na oba a pozdravila je. „Pojď už, musíme se připravit," naléhal Minho. Rychle jsem si nasadila boty a vstala z postele. Pak jsem následovala Minha a Thomase ven z budovy.

Přišli jsme k malé komůrce na opačném konci Placu, které jsem si nikdy nevšimla. Byla schovaná za vším harampádím, které se používalo v zahradách. Minho odemkl a šel dovnitř. S Thomasem jsem ho následovala. Uvnitř komůrky nebylo žádné světlo, proto musel Minho svítit baterkou. Bylo zde několik beden, nějaké provazy, řetězy další věci, které jsem nepoznávala. Minho se sklonil k jedné z beden a otevřel ji. Byly v ní boty. „Jaké máš číslo?" zeptal se. Číslo? Nad ničím takovým jsem nepřemýšlela, a hlavně jsem si to nepamatovala. Jen jsem strnule stála a tou samotnou myšlenkou jsem byla překvapená. „Sundej si botu a podívej se zezpod," poradil mi Thomas. Sundala jsem si botu a podívala se. „Čtyřicet...díky Thomasi," poděkovala jsem mu a usmála se na něho. Minho se mezitím hrabal v bedně a po chvíli vytáhl bílé, čisté a velmi pohodlně vypadající tenisky. „Jsou sice pro kluky, ale snad by ti měly padnout. Máme štěstí, že máš takové hnáty...na holku," zavtipkoval Minho. Přísně jsem se na něho podívala, abych mu naznačila, že mně to vtipné nepřipadá. Vzala jsem si od něho boty a nazula si je. Vypadaly luxusně. Zkusila jsem se s nimi projít a trochu i proběhnout venku. Byly lehké, ale zároveň pevné při odrazu. Vrátila jsem se dovnitř a sdělila Minhovi: „Sedí mi." Minho přikývl a pobídl, abych šla za ním. Podal mi černé digitální plastové hodinky. „Dej si je na ruku a nesundávej je. Může na nich záviset tvůj život," poučil mě. Domyslela jsem si, že je běžci v labyrintu používají, aby se orientovali v čase. Nasadila jsem si je na pravé zápěstí. Minho začal chystat batohy, kde dával pití a sáčky s jídlem, které byly v oné plátěné tašce, kterou nesl Thomas. Pak se otočil a z kapsy vytáhl krátký, ale velice ostře vypadající nůž, který mi podal. „Pro jistotu." Pochopila jsem, co myslí a více jsem se neptala – na ochranu v labyrintu. Podal mi jeden z batohů, který se dal zapínat na pásky i ve předu, aby se na zádech při běhu co nejméně hýbal. Dala jsem si ho na záda a upravila ho tak, aby mi seděl. Čekala jsem na Thomase a Minha, než se připraví. Trvalo to jen pár minut a pak jsme všichni vyšli ven. Minho zamkl a poté promluvil: „Diano, chci, abys mi zkusila najít cestu přes sekci osm."

To, co následovalo, přišlo chvíli poté, co domluvil. Najednou mi v uších zaznělo nepříjemné pískání – jemný tón, který s každou sekundou sílil. Moje myšlenky se začaly rozpadat, jako by mizely do prázdna. Snažila jsem se zůstat v klidu a zachovat si kontrolu, ale svět kolem mě se začal rozmazávat. Moje ruce se chvěly jemnými, nekontrolovatelnými pohyby a studený pot mi stékal po tváři i na zádech. Zírala jsem před sebe, očima upřená na neurčitý bod v dálce, neschopná odvrátit zrak, přestože jsem si uvědomovala, že něco není v pořádku. Všechno se zpomalilo, zvuky mého dechu se změnily na tichou ozvěnu, a moje mysl se pomalu ztrácela, až jsem úplně ztratila pojem o realitě. Nešlo to zastavit. Pak přišla temnota – svět zmizel a zůstalo jen prázdno. Neměla jsem představu, kdy to začalo, ani jak dlouho to trvalo.

Vědomí přišlo stejně nečekaně jako odešlo. Najednou mé já bylo opět zpět. Seděla jsem na zemi, zmatená, dezorientovaná a unavená. Nechápala jsem, co se stalo, a to mě děsilo. Vedle mě klečel Newt. Kde se tu vzal? Nade mnou se skláněl Minho a Thomas. „Hej, Diano. Jsi tam?" ptal se naléhavým hlasem Minho. Nejprve jsem pohlédla na Newta. „Di, jsi v pořádku? Máme tě odvést na ošetřovnu?" Chvíli jsem se na něj jen dívala a snažila se najít slova, která mi scházela. Pokoušela jsem se vzpamatovat a uklidnit se. Šlo to pomalu, ale postupně jsem začínala nabírat plného vědomí a spolu s ním přicházelo i něco navíc. Začínala jsem být opět v obraze a únava zmizela. Bylo to tak zvláštní a zároveň děsivé. „Já...jsem v pohodě. Přesně tohle se mi stalo v labyrintu...než to přišlo...cítím to znovu." Podívala jsem se nahoru na Minha. Vypadal rozrušeně a překvapeně zároveň. „Kterou sekci si říkal, Minho?" Chvíli se na mě zaraženě díval, ale pak odpověděl: „Sekce osm." Podívala jsem se zpátky na Newta. „Musíme běžet. Brány se za chvíli otevřou...je to zpátky." Klekla jsem si a objala ho. Jeho teplý dech mě zahříval na krku. Pošeptala jsem mu: „Nedělej si starosti...vrátím se za tebou zpátky. Slibuju."

Pak jsem rychle vstala a pokynula Minhovi a Thomasovi: „Pojďte, jdeme." Začala jsem běžet. Minha a Thomase jsem měla těsně za sebou. Ohlédla jsem se dozadu. Newt stál na místě, kde před chvíli klečel. Rychle jsem mu zamávala a otočila jsem se zpátky. Běžela jsem k severní bráně. Cítila jsem, že do sekce osm se dostanu přes ni. Minho nic nenamítal. Usoudila jsem tedy, že mám pravdu – nebo že spíš moje intuice má pravdu. Proběhli jsme přes Plac těsně po otevření všech bran. Znovu jsem se ocitla v temných chodbách labyrintu. Šedé, obrovské zdi byly stejně děsivé jako předtím. Vše zůstalo stejné, zmizely jen noční hrozivé stíny břečťanu, které se mi jevily jako hadi plazící se po zdi. Všude bylo ticho. Zvuky se odrážely pouze s každým našim krokem. Zabočovala jsem tam, kde mě intuice vedla – jednou doleva, jindy doprava. Tam, kde mi moje intuice radila. Nebyl to žádný hlas, pouze pocit. Celé to bylo tak nelogické, tak absurdní a děsivé zároveň. Děsilo mě, že udělám chybu a zároveň jsem měla strach kvůli tomu, co se mnou je. Tohle určitě nebylo normální. Musela jsem ale svůj strach ovládat – tady na něj nebylo místo. Když jsme probíhali přes každou strašidelnou chodbu, už jsem předem věděla, jakým směrem mám běžet. Neměla jsem tušení, jak je to možné, ale fungovalo to, protože Minho, který běžel těsně za mnou stále nic nenamítal. Podívala jsem se na hodinky – na cestě jsme byli teprve dvacet minut, ale už teď mě začínaly bolet nohy. Nebyla jsem běžkyně. Na tolik fyzické námahy jsem nebyla zvyklá. Jako by snad slyšel mé myšlenky – ozval se Minho, překvapeně, ale se zájmem pronesl: „Zastav...ty jdeš fakt správně. Nemůžu uvěřit, že to fakt funguje. Tohle není jenom náhoda." Všichni tři jsme stáli v polovině jedné z chodeb a Minho i Thomas se na mě s úžasem dívali. „Ale jak je to možné?" zeptal se Thomas. Minho se na něho podíval a uchechtl se. „Nemám páru, ale ta holka vůbec nezaváhala. Pokaždé odbočila správně."

Dívali se na mě tak fascinovaně, až jsem si připadala jako nějaké zvíře v zoologické zahradě, které zrovna dělalo něco náramně zajímavého. V ten moment jsem si také uvědomila jednu věc – a to, že nějak podobně se na nás asi dívají ti, kteří nás tady zavřeli. Jako na zvířata ve výbězích, které dělají každý den to stejné dokola. Z té myšlenky mi začalo být smutno, ale zároveň se ve mně probouzel vztek. Obhlédla jsem Thomase i Minha, přičemž jsem si na zdi za Thomasem všimla kovového čtverce přinýtovaného ke kameni. Bylo tam velkými, hůlkovými písmeny napsáno pár slov, která pod břečťanem nešla zcela rozeznat. Utkvěla jsem na tom čtverci očima, jako by snad měl zmizet, a rychle obešla Thomase, abych se mohla podívat, co je tam napsáno. Rozhrnula jsem provazy břečťanu a přečetla si nápis, který se mi navždy vryl do paměti a v žilách mi ztuhla krev:

ZÁNIK LIDSTVA

ODDĚLENÍ SMRTÍCÍ IZOLACE NEZLETILÝCH

Pomalu se blíží pořádná akce...

Všem opět děkuji za přečtení. Velmi si vážím vaší podpory. Každá zpětná vazba mě velmi těší. Jste skvělí :)

Opět se omlouvám se pozdější publikování příběhu. Bohužel mi nevyšel čas na psaní.