Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

36. kapitola

„Vidím to," řekla jsem nahlas tak, aby mě všichni slyšeli. Dívala jsem se na ten stejný Útes jako minule, ale teď jsem neviděla jen prázdnotu s lehkým oparem mlhy. Byl tam otvor, který vedl do černočerné tmy. Stála jsem těsně u hrany Útesu a přemýšlela nad tím, jak je to možné. Věděla jsem, cítila jsem, že tam opravdu něco je, přesto mě ten pohled překvapil. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že teď to vidím zřetelně. Proč já? Z jakého důvodu tady jsem? V tu chvíli mě napadla děsivá myšlenka. Hrají si s tvým mozkem. Ať už to byl kdokoliv, chtěli, abych odhalila pravdu.

Thomas a Minho stáli napravo těsně vedle mě. „Co vidíš?" zeptal se zvědavě Thomas. Oči mu přímo jiskřily vzrušením. „Asi metr a půl před námi je malý čtverec...má něco přes půl metru čtverečního." Mezitím se přiblížil Newt, zaclonil Thomasovi výhled, něžně se na mě podíval, trochu mě rukou odtáhl od hrany Útesu a podíval se přímo na místo, které jsem označila. Podívala jsem se na Newta, který se teď soustředěně díval na označené místo. V tu chvíli mě zachvátila vlna emocí, které jsem k němu cítila. Upírala jsem na něj pohled, polichocená jeho starostí o mě. Minho vedle Newta zaklel: „Frase, já nic nevidím." Newt se soustředěně díval. Svíral rty a ruce měl zatnuté v pěst. Thomas se mezitím postavil těsně vedle Minha. Všichni tři se ještě chvíli snažili najít to, co jsem očividně viděla jen já. „Nevidím to. Vypadá to stejně jako vždycky," promluvil Newt. V jeho hlase byl patrný náznak zklamání. „Taky to nevidím. Pojďme ukázat Newtovi, jak jsme to zjistili," řekl Thomas a na zemi posbíral kusy popadaného zdiva.

Podal větší kousky zdiva Minhovi a ten ho hodil trochu vedle čtverce. Zdivo stále padalo. Nikde nezmizelo. „Zkus trochu víc doprava," poradila jsem mu. „Fajn kočko." Hodil další zdivo a tentokrát se trefil. Zdivo zmizelo a spadlo přímo do čtverce. Na Newtově tváři se mihl údiv, jako by se mu nedostávalo slov a nemohl tomu uvěřit. „Zkus to ještě," vyzval ho Newt. Minho ihned hodil zdivo téměř do toho stejného místa. Zdivo opět zmizelo. Pak se Minho obrátil na Newta. „Vidíš? Prostě to zmizí. Ty potvory mají sakra těžkou práci, aby se tam dostaly."

Všichni se podívali na mě. „Di, jsi si jistá, že tam opravdu něco vidíš?" Newtova otázka mě malinko vyvedla z míry. Trochu jsem začala pochybovat, zda se mi to jen nezdálo. Co když jsem měla jen nějakou halucinaci? Pro jistotu jsem se tam podívala znovu. Bylo to tam. Pořád na tom stejném místě. Otvor vedoucí do neznáma. Obrátila jsem zrak zpět na Newta, ale promluvila jsem ke všem. „Ano, je to tam."

O pár minut později už jsme byli na cestě zpátky do Placu. Šum se s postupným vzdalováním čím dál tím více vytrácel. Opět nás vedl Minho. Chtěla jsem běžet za Newtem a udržovat s ním tempo. Přála jsem si ho mít pod kontrolou. Nechtěl mi to dovolit. Věděla jsem, že ho to musí opravdu bolet, proto jsem běžela vedle něho. Na to byly chodby široké dostatečně. Snažila jsem se využívat intuice, abych zjistila, jestli na nás někde nečíhá hrozba. Nic jsem ale nezaznamenala. Probíhali jsme dlouhými chodbami a já se snažila udržovat dech pod kontrolou. Cítila jsem sužující pocit hladu v mém žaludku a nemohla se dočkat, ten pocit hladu zaženu. Newt vedle mě běžel se soustředěným výrazem, občas se při běhu otřel rukou o tu mou. S každým jeho dotykem jsem cítila jako by mnou projel elektrický proud, který rezonoval s ozvěnou našich kroků.

Když jsme doběhli zpátky, zbývala už jen asi půl hodina do zavření bran. Thomas s Minhem šli do malé šedé budovy bez oken téměř uprostřed Placu. Zavřeli za sebou dveře a zamkli. Té budově jsem nikdy příliš pozornosti nevěnovala a nebyla zahrnutá ani do první obhlídky Placu. Teď mě ale zaujala a zajímalo mě, co přesně se tam nachází. Newt, který stál vedle mě si mého zaujetí všiml. „Nemůžu ti říct, co tam je. Ví to jen běžci a kápové." Jako by četl mé myšlenky. Upíral na mě pohled. Triko se mu lepilo ke kůži a na pažích se mu rýsovaly výrazné žíly. Zvedla jsem koutky úst do lehkého úsměvu. „Možná nejsem běžec oficiálně, ale přijdu na to." Newt se smutně pousmál a políbil mě na čelo.

Vyrušil nás Chuck, který k nám běžel od dřevěné budovy. „Newte...ta druhá holka...probudila se!" Newt vypadal trochu zaskočeně, stejně jako já. Jako by už snad nikdo z nás nečekal, že se někdy probudí. Uvědomila jsem si, že jsem ji nikdy neviděla a trochu mě potěšil fakt, že bych tady mohla mít někoho stejného pohlaví. Nebylo lehké pobývat tady se samými chlapci, zejména s těmi, kteří mě jakkoliv a z čehokoliv podezřívali.

Chuck k nám doběhl. „Chce mluvit s Thomasem." Newt si promnul bradu a vypadal zamyšleně. „Proč s ním? Nemůžeme za ní všichni?" Chuck zakýval hlavou na známku nesouhlasu. „Chce mluvit jen s ním." Newt vypadal znepokojeně, ale pak se pohnul a zaklepal na dveře šedé budovy. Po chvíli v zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely. „Frase, co je? Zrovna tady děláme něco důležitýho," zaklel Minho. Newt si ho nevšímal a zavolal na Thomase: „Tommy, shání tě Teresa." Thomas pomalu vyšel z budovy. V obličeji byl bílý jako křída. Vypadalo to, že se sebou svádí vnitřní boj. Cítila jsem, jak moc s ní chtěl mluvit, ale zároveň měl strach. Bylo tady něco víc. Něco tajemného. Možná něco podobného, co jsme měli mezi sebou já a Newt.

Thomas nejprve protestoval, ale pak přece jen do budovy zamířil. S Newtem jsme zamířili ke Krchálku, kde jsme se posadili na dřevěnou lavičku. „Jak je na tom kotník?" Lehce se ho dotkl a prohmatal. „Bolí," přiznal tiše. Chytila jsem ho za ruku, odhodlaná mu jakkoliv pomoct. „Můžu pro tebe něco udělat?" Usmál se s stiskl mi dlaň. „Ne, Di. Bude to dobré...díky," zašeptal a oba jsme se na sebe usmáli. Ten klid a ticho...jako bychom na chvíli unikli tomu všemu kolem.

Ale po několika minutách jsem cítila, že je Newt čím dál tím víc nervózní. Noha mu neklidně podupávala, pohled upřený na brány. „Jsi v pořádku, Newte?" zeptala jsem se, když jsem zahlédla jeho napjatý výraz. Na mou otázku však nereagoval. Když jsem se k němu naklonila, zahlédla jsem, jak sleduje hodinky, jeho rty se neslyšně pohybovaly.

„Už je to pět minut, Diano," vydechl náhle, jako by si právě uvědomil něco, co mi zatím unikalo.

Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Co se tady děje?"

V jeho očích se zračila směs strachu a šoku. Pomalu ke mně otočil pohled a zašeptal slova, která mi sevřela hrdlo a rozbušila srdce: „Brány, Diano...nezavírají se."

Drazí čtenáři,

děkuji vám ze srdce za to, že jste se mnou na této cestě a za všechna přečtení, hlasy a komentáře, které mi věnujete. Vaše podpora a zpětná vazba mi dává tolik motivace, že ani nedokážu vyjádřit, jak moc si toho vážím! ♥ Každý váš názor a každé sdílené myšlenky mě neuvěřitelně inspirují a posouvají dál.

Doufám, že vás dnešní kapitola vtáhla do děje a že jste prožívali všechny napjaté okamžiky společně s Dianou a Newtem.

Děkuji za vaši trpělivost a za to, že jste součástí tohoto příběhu. Těším se na vaše dojmy – jste úžasní! 🖤

Vaše Adeliexxx