Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

20. kapitola

Když už mi všechny slzy došly, jen jsem ležela na posteli a dívala se na strop. Snažila jsem se na nic nemyslet. Vnímala jsem jen svůj mělký dech. Pokoušela jsem se ho zklidnit. Zavřela jsem oči a položila na ně dlaně. Chtěla jsem mít alespoň na chvíli prázdnou hlavu. Na nic nemyslet. Chvíli se mi to dařilo, ale moje ticho narušil rozzuřený hlas Gallyho, který pocházel z konce chodby, kde měl být probírán Thomas na shromáždění kápů. „Ty bažante, co si myslíš, že jsi nějaký podělaný bůh, nezapomeň, že já mám proměnu už za sebou a že jsem tě viděl," zařval Gally. Chvíli bylo ticho. Pak Gally dodal: „Nemám tušení, kvůli čemu jsi přišel, ale přísahám na svůj život, že tomu zabráním. Jestli budu muset, tak tě klidně zabiju." Pak práskl dveřmi. Posadila jsem se na posteli. Způsob, jakým tyto věty řekl naznačoval, že Gally myslí vše smrtelně vážně. Když se jeho kroky přibližovaly k mým dveřím, uvědomila jsem si, že jsem nezamkla. Čím blíž jsem jeho kroky slyšela, tím větší jsem měla strach, že Gally dveře otevře a dokončí, s čím začal. Tentokrát ale na dobro. Gally se zastavil za mými dveřmi, ale neotevřel je. Srdce se mi rozbušilo a dech zrychlil, snažila jsem se ale o to, abych nevydala ani hlásku. „A ty si na mě dávej velký pozor," pohrozil mi. Pak se jeho kroky začaly vzdalovat. Jeho hrozba ve mě vyvolala podvědomý strach.

Teprve až uběhlo pár minut a byla jsem si jistá, že je Gally opravdu pryč, jsem se konečně odhodlala vyjít z pokoje. Šla jsem rychle, téměř jsem běžela. Chtěla jsem se jít znovu uklidnit, ale tentokrát daleko od Gallyho. Sedla jsem si na tu stejnou dřevěnou lavičku, na které minule seděl Thomas na kraji Krchálku. Byla jsem zadýchaná z rychlé chůze a taky jsem opět měla plnou hlavu myšlenek. Tak moc jsem si přála na chvíli vypnout. Na nic nemyslet, ale nešlo to. V hlavě mi opět začaly vířit všemožné myšlenky. Na shromáždění kápů, na to, jak mě Newt posadil na jeho místo a tím vyjádřil naše spojení. Věděla jsem, že tohle gesto vyžadovalo hodně odvahy, ale teprve teď jsem viděla, jak moc velké riziko podstoupil. Mohl tím obětovat své vůdčí postavení. Dodržel své slovo, že vše bude v pořádku. Dodržel i jeho slib, který mi dal ohledně práce. Zařídil, abych si práci mohla vybrat. Když jsem na něho myslela, srdce se mi zaplnilo radostí. Po chvíli ale radost vystřídala vzpomínka na slova Gallyho. „A ty si na mě dávej velký pozor." Tato slova mě opět vrátila do tvrdé reality Placu.

V okamžiku, když jsem se podívala na dřevěnou budovu, viděla jsem, že zrovna vychází Thomas a těsně za ním Newt. Newt vypadal, že někoho hledá. Na chvíli se zastavil, aby se Thomase na něco zeptal. Thomas mu odpověděl a ukázal mým směrem. Došlo mi, že Newt pravděpodobně hledal mě. Oba šli mým směrem. Neměla jsem náladu na nikoho a na nic. Chtěla jsem tam jen sedět sama se sebou a mými myšlenkami. Položila jsem lokty na stehna, hlavu si opřela o dlaně a dívala jsem se směrem na západní bránu. Newt a Thomas u mě byli za chvíli. „Tak co Diano, řekneš mi, co je mezi tebou a Newtem?" zeptal se Thomas. Vypadalo to, že má dobrou náladu. „Tak co Thomasi, řekneš mi, co jste probírali tak dlouhou dobu a proč odtamtud Gally odešel jako rozzuřený býk, který ti hrozí smrtí?" na jeho otázku jsem mu odpověděla otázkou. Thomas se pobaveně zasmál, sedl si vedle mě a radostně odpověděl: „Právě jsem se stal běžcem." Jeho odpověď mě nepřekvapila. „Tak to gratuluji Thomasi. Teď tam můžeš jít běhat legálně," odpověděla jsem mu pobaveně a podívala se na něho. Do našeho rozhovoru se přidal Newt. „Hledal jsem tě Di. Právě jdeme s Tommym na jídlo. Pojď s námi," vyzval mě. Neměla jsem hlad ani chuť na žádné jídlo. „Nemám hlad Newte. Běžte beze mě. Já pak přijdu udělat svou práci," odpověděla jsem na jeho požadavek. „Blbost Di. Pojď s námi," nedal se odbýt. Podal mi ruku. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem vložila dlaň do jeho ruky. Postavila jsem se a vyšli jsme směrem ke kuchyni. Thomas se po cestě znovu zeptal: „Tak co teda mezi vámi je?" Nevěděla jsem, zda se ptá mě nebo Newta. Odpověděl mu Newt: „Neviditelné, ale reálné pouto." Tahle odpověď Thomasovi asi stačila, protože už se dál nevyptával.

Když jsme došli je kuchyni, u jednoho z piknikových stolů seděl Minho a Chuck. Chuck na nás nadšeně zamával a rukou nám naznačil, abychom se k nim připojili. Newt je ujistil, že za chvíli přijdeme, jen si v kuchyni vezmeme jídlo. Já jsem měla jen žízeň. Kluci si v kuchyni vzali jídlo z lednice a já jsem nám všem přichystala pití na tác. Thomas i Newt už vycházeli ven, když na mě Minho zavolal, ať jdu za ním. Všichni jsme se vydali z kuchyně a sedli si k piknikovým stolům. „Co ti Gally řekl?" zeptal se mě. „Viděl jsem ho, jak ti něco říká u dveří, ale neslyšel jsem co" vysvětlil. „Řekl mi, ať si na něj dávám velký pozor," sdělila jsem mu. „To je fakt hnusnej frasák. Nedá si s tím vyhrožováním pokoj," sdělil Minho a odfrkl si. Nevěděla jsem, co na to odpovědět, a tak jsem všem řekla, že nám přinesu pití. Vyzvedla jsem tác s pěti sklenicemi a znovu si sedla ke stolu. Vedla se diskuze o Thomasovi a Newt ho instruoval, jak budou postupovat. Já a Chuck jsme jen poslouchali. Vzala jsem sklenici, která u mě byla nejblíž a napila se.

Ten pocit přišel za pár vteřin. Začala jsem cítit, jak jsem slabá a zmatená. Z hlavy se mi vypařily všechny myšlenky. Nemohla jsem se na nic soustředit. Po chvíli přišel třes. Začala jsem se nekontrolovatelně třást a sklenice mi vypadla z ruky. Jako by jeho hlas přicházel z velké dálky: „Diano, co se stalo?" zakřičel Newt. Pak se dostavila bolest, která se čím dál tím více stupňovala. Předtím, než jsem se definitivně ponořila do tmy jsem ze sebe ještě z posledních sil dostala: „Nepijte" téměř jsem to nestihla říct, ale z posledního zbytečku sil jsem tu větu dokončila „tu vodu." Pak už byla jen temnota.

Akce se rozjíždí.... zpětná vazba vždy vítána :)