Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

32. kapitola

Neuběhlo ani půl hodiny od našeho navrácení a já jsem se znovu ocitla na shromáždění kápů vedle Newta. Opět jsem v místnosti ucítila nepříjemný zápach plísně. Místnost byla osvícena jen pár svícemi, jejichž plameny mihotaly v nepravidelném rytmu. Z chlapců bylo cítit znepokojení a nervozita. Někteří chlapci se na mě snažili nenápadně podívat. Viděla jsem, jak mě soudí – strach, nesouhlas, pochybnosti. Tyhle pocity mi z jejich pohledů přišly na mysl. Byla jsem unavená, vyčerpaná a bolelo mě celé tělo. Cítila jsem, jak jsem slabá a byla mi zima, ale snažila jsem se přes to všechno vydržet. Podívala jsem se na své pravé zápěstí na hodinky. Byl už téměř večer. Chtěla jsem se osprchovat a převléct. Představa, že budu zase vysvětlovat, co se stalo mě vyčerpávala stejně jako běhání v labyrintu. Byla jsem si jistá tím, co jsem slyšela a cítila, ale co když mi nikdo neuvěří?

Alby zahájil shromáždění, když byli všichni chlapci na svých místech. Opět chyběl Gally, což jen umocňovalo mé podezření, že to byl on, kdo mě unesl do labyrintu. Seděla jsem opřená o židli a čekala, co se začne dít. Alby se rozhlédl po místnosti, jeho tvář zůstávala tvrdá a neústupná. Každý pohled, který mi chlapci věnovali, byl směsicí zvědavosti a nesouhlasu. Nakonec Alby promluvil, jeho hlas byl pevný a zněl celou místností: „Diano, dnes jsi strávila celý den v Labyrintu s Minhem a Thomasem, i když jsi tam měla být jen na zkoušku a pak se vrátit. Porušení dohod tu není maličkost. Chci vědět, proč jsi se sama od sebe rozhodla nevrátit se. Musíš si uvědomit, že nejsi běžec."

Minho na své židli poposedl dozadu a opřel se. Pak promluvil: „Vím, že to vypadá, jako bychom porušili slib, ale nebylo to tak jednoduché, jak se to zdá. Chtěl jsem Dianu rychle doprovodit zpátky, když se potvrdilo to, co jsem předpokládal – Diana se v Labyrintu opravdu umí orientovat. Každopádně Diana začala cítit nějaký tlak a tvrdila, že cítí něco důležitého – něco, co by nám mohlo pomoct. Svolil jsem, že může zůstat," na chvíli se odmlčel, aby našel další slova, „pak jsme v Labyrintu běhali dál. Narazili jsme na dalšího rmuta, jako včera. Pronásledovali jsme ho až k Útesu, kde skočil do tý zatracený propasti. Diana tvrdí, že tam začala slyšet nějaký hlasitý šum."

Všichni chlapci se na mě dívali se směsicí nedůvěry a očekávání. Alby vzdychl, pohled mu potemněl. „Takže jsi měla za to, že slyšíš a cítíš něco důležitého. Můžeš to popsat přesněji, Diano? Proč jsi trvala na tom zůstat?"

Otevřela jsem ústa, abych odpověděla. „Když jsem byla v labyrintu, začala jsem postupně cítit takový...tlak. První to byl jen pocit, ale pak se to změnilo. Cítila jsem, že tam někde něco je. Minho svolil, že můžu zůstat. Po cestě jsme narazili na rmuta a pronásledovali jsme ho až k Útesu. Čím blíž jsme se tam přibližovali, tím hlasitěji jsem začala slyšet zvláštní šum," zastavila jsem se, abych se nadechla a pak jsem pokračovala, „ten zvuk byl tak...divný, nepřirozený. Měla jsem pocit, že se mu mé tělo instinktivně brání. Bylo to jako jemné brnění, které mi projíždělo po zádech. Jako by mě varoval, ale zároveň nějakým zvláštním způsobem přitahoval. Cítila jsem, že někde tam něco je. Skryté, neviditelné, ale je to tam." Snažila jsem se vysvětlit můj zážitek co nejpřesněji. V místnosti panovalo naprosté ticho.

Newt vedle mě mi chytil ruku a propletl si se mnou prsty. Palcem mi jemně přejížděl po kloubech mé ruky. Jeho obličej byl bledý a ustaraný. Bylo na něm vidět, jak je nervózní. Měl tmavé kruhy pod očima a zarudlé oči. Alby zvedl ruku. „Newte, chápu, že jsi o ni měl starost, ale máme tady pravidla, a ty nejsou pro srandu. Všichni musíme věřit tomu, že se na sebe navzájem můžeme spolehnout. To mě přivádí k myšlence, že tady nechci vidět žádnýho malýho Newta nebo Dianu. Takže si v tomhle ohledu udržujte odstup. Jedna chyba a postarám se o to, aby tohle všechno skončilo. Podkopávání autority prostě netolerujeme."

Po tomto Albyho monologu mi přestala být zima. Naopak – vzplál ve mně oheň. Do téhle chvíle jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, co Alby naznačil. Začalo mi být trapně před všemi těmi chlapci, i když jsme s Newtem nic takového nedělali. Nikdy jsme se ani nepolíbili, alespoň tady ne. Vybavila se mi vzpomínka na náš polibek před labyrintem při proměně o kterém Newt nevěděl. Podívala jsem se na něho. Newt, přestože mu na tváři stále zůstávalo napětí, od Albyho neuhnul pohledem. „Ano Alby, je mi jasné, že jsme si tu nastavili pravidla z dobrého důvodu. Ale ať se vám to líbí nebo ne, něco z toho má smysl. Možná, že Diana nemá v hlavě jen nějakou navigaci, jak předpokládal Minho a jeho teorie se potvrdila, ale taky něco dalšího. Možná, že Diana vnímá věci, které nám ostatním unikají."

Winston zavrtěl hlavou. „Proč bychom riskovali něco dalšího, když se to týká jen jejího pocitu? Nemáme žádnou záruku, že se to někomu dalšímu nestane taky. Možná to byl jen následek vyčerpání." Minho, který po celou dobu zůstal nestranný, přikývl. „Já nemám důvod nevěřit, že Diana něco slyšela, protože tam se mnou byla a jasně jsem viděl, jak ji to ovlivnilo. Ale stejně říkám, že ani mně, ani Thomasovi se nic podobného nestalo. Já sám jsem byl u Útesu hodněkrát. Nemyslím, že bychom měli okamžitě něco měnit, dokud nebude víc důkazů. Zkusím to s Thomasem zítra podrobněji prozkoumat."

Pánvička zavrtěl hlavou. „Souhlasím. Nemá smysl do toho zatahovat všechny ostatní, když to není podložené žádnými důkazy." Newt vedle mě na chvíli zatnul zuby. Jeho výraz byl plný rozporu, ale nakonec se opět podíval na mě a Albyho. „Chápu, že tady nejsou žádné pevné důkazy. Takže...pokud nemáme nic dalšího, co bychom mohli přidat, asi se zatím musíme spokojit s tím, že budeme dál labyrint prohledávat."

Alby si oddechl a lehce přikývl, ale jeho pohled směřoval stále ke mně a Newtovi. „Dobře, shodneme se na tom, že dokud nebude víc než jen pocity, necháme to být. Jestli se ale něco změní, vrátíme se k tomu. A teď každý ví, co má dělat – musíme zachovat pravidla, abychom udrželi pořádek. Pokud to nebude nutné a nebudou žádné další důkazy, už to tolerovat nebudu."

Většina chlapců přikývla a pomalu se zvedala k odchodu. Newt se ještě na chvilku zdržel a jemně stiskl mou ruku, jako by potřeboval potvrdit, že jsem v pořádku. Jeho pohled říkal víc, než mohl vyslovit – obavy, úleva i neklid.

Jako vždy, všem děkuji za přečtení a jakoukoliv formu zpětné vazby :)

Jak už jsem psala dříve, nové kapitoly budu přidávat co 2-3 dny v závislosti na mých časových možnostech. Všem děkuji za trpělivost a taky děkuji všem, kteří můj příběh čtou. Bez vás by tento příběh zůstal jen v paměti mého počítače.