Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

34. kapitola

Probudila jsem se brzy ráno do temného pokoje. Něco nebylo v pořádku. Byla jsem vystrašená a srdce mi bilo jako splašené. Podívala jsem se po pokoji, ale nikdo tady nebyl. Newt včera večer odešel, ale slíbil mi, že mě ráno odvede do kuchyně vypomáhat Pánvičkovi. Posadila jsem se na posteli a snažila se uklidnit a urovnat si všechny myšlenky. Někde v mém mozku se zapnulo pomyslné poplašné tlačítko, které tiše houkalo. Nebyl to žádný zvuk, ale jen pocit. Nepříjemný, dotěrný a zároveň naléhavý.

Zmateně jsem se přesunula na kraj postele. Ruce se mi chvěly, jako by se snažily ten pocit umocnit. Já jsem ale nedokázala přijít na to, o co se jedná. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit, nechat se tím pocitem unášet, věřit mu. Věděla jsem, že to musí být něco důležitého. Uvolnila jsem se a snažila jsem si vyprázdnit mysl. Na nic nemyslet, abych dala průchod tomu, co bylo někde v mé hlavě. Zprvu to byla jen nicota, ale po chvíli se prázdnota začala zaplňovat obrazem. Byl rozmazaný, ale připlouval čím dál tím blíž. Temnota mě vedla k šedému stínu, který se přede mnou pomalu zhmotňoval. Objevily se šedé zdi labyrintu obrostlé břečťanem. Pak mě obraz vedl k tmavému místu s lehkým oparem mlhy nad černou, zdálo se bezednou jámou. Propast. Útes.

S každým krokem, kterým jsem přecházela z jedné strany pokoje na druhou, se pocit naléhavosti stupňoval. Zkoušela jsem si urovnat všechny zmatené myšlenky. Cítila jsem, že to nebyla jen náhoda. Něco mě táhlo k Útesu. Chtělo to, abych odhalila jeho záhady. Byla jsem si jistá, že tam něco je, i když to na první pohled nejde vidět. Slyšela jsem jeho šum. Připadalo mi, že se mnou Útes nějakým záhadným způsobem mluví. Jeho hlas byl tichý ale neodbytný – jako šeptaná slova na hraně mého vědomí. Chtěl mi sdělit něco důležitého, ale tady nemohl. Teď se mi opět připomenul v myšlenkách. Přál si, abych to odhalila.

Přešla jsem k posteli a podívala se z okna. Obloha, která vždy postupně přecházela z tmavé noční oblohy do vyjasněné modré denní, teď byla tmavě šedá. Podívala jsem se na hodinky. V tuto dobu už se obloha měla pomalu vyjasňovat. Po ploše Placu se v dálce pohybovala malá světélka. Někteří chlapci už se vzbudili a teď pobíhali po Placu. Věděla jsem, že musím počkat dokud nepřijde Newt, ale to čekání bylo nesnesitelné. Chtěla jsem být venku a zjistit, co se děje. Měla jsem naléhavý pocit říct mu o tom, co mě probudilo.

Sedla jsem si na postel a netrpělivě jsem podupávala pravou nohou. Potřebovala jsem už ven. Teď jsem si opravdu připadala jako lev v kleci, který netrpělivě čeká na to, co se bude dít. Po chvíli jsem vstala a opět přešla k oknu. S každou uběhnutou minutou se obloha zbarvovala do jiného odstínu šedi až nakonec zůstala břidlicově šedá.

Ozvalo se odemykání dveří. Rychle jsem přešla od okna ke dveřím ještě, než dotyčná osoba vešla. Byl to Newt. Vlasy měl celé rozcuchané a když jsem mu pohlédla do tváře, viděla jsem jeho vyčerpání. Určitě příliš dlouhou dobu nespal, jestli spal vůbec. Jakmile zavřel dveře, okamžitě jsem mu sdělila to, co mě už od rána tížilo: „Newte, něco se děje." Vyčerpaně si povzdechl a pak mi odpověděl: „Já vím, Di. Od rána už jsme to řešili s ostatními Kápy." Opřel se o dveře a zavřel oči, jako by se snažil nad něčím přemýšlet.

Přišla jsem těsně k němu a objala ho. Slyšela jsem jeho dech, který mě hladil po krku. Snažila jsem se potlačit myšlenku na včerejší večer, protože teď na to nebyl čas ani vhodná situace. Přitiskl mě k sobě blíž a položil mi paže okolo pasu. Chvíli jsme tam jen tak stáli a snažili se jeden u druhého najít něco, co by nám oběma dodalo trochu odvahy. Dala jsem mu ústa k uchu a pošeptala: „Musím se tam vrátit Newte...musím se vrátit k Útesu."

Opatrně mě od něho odtáhl a jeho výraz prozrazoval jako by nevěřil, co jsem právě řekla. Postavil se a položil mi ruce na ramena. Podíval se mi zpříma do očí, jako by se mi díval přímo do duše. „Ne, Diano. Znovu tě tam nepustím. Nechci, abys znovu riskovala svůj život." Zoufale jsem si povzdechla a naléhala: „Ale já tam musím Newte. Měla jsem...vidinu. Volá mě. Snaží se mi něco sdělit a já musím přijít na to, co. Přísahám, že tam něco je." Newt se mi nepřestával zpříma dívat do očí a tisknout si rty k sobě. Vypadalo to, jako by se sebou sváděl těžký vnitřní boj. Nechtěla jsem tam jít, ale věděla jsem, že nemám jinou možnost. Musela jsem se tam vrátit. Stáli jsme tam takhle dlouho. Dívali se jeden druhému do očí a přemýšleli. „Ne, Di. Nepustím tě. Nemůžu. Nejsou žádné důkazy, na kterých jsme se dohodli na shromáždění. Navíc víš, že mi na tobě záleží a nechci, abys do labyrintu chodila, aniž bys opravdu musela."

Tentokrát jsem se od něho odtáhla já a přešla k oknu. Obloha stále zůstávala stejná. Nepřirozeně břidlicově šedá barva, která působila tajemně a pochmurně. Byla jsem frustrovaná. Měla jsem pocit, že jim můžu nějak pomoci, ale oni mi nebyli ochotni dát šanci. Zároveň jsem ale věděla, že Newt má pravdu. Pamatovala jsem si na to, co bylo na shromáždění dohodnuto. Dokud nejsou důkazy, nepustí mě tam. Přišel ke mně. Jeho dech jsem cítila na šíji. Celým mým tělem projela chladná vlna, který otřásla celým mým tělem. Všechnu fyzickou a emocionální přitažlivost jsem musela ignorovat, i když to bylo těžké. „Všechno tady je falešné." Promluvil tak, že to znělo jako fakt. Přikývla jsem, protože jsem cítila, že to je pravda. Stejně jako on. Všechno tady byl podvrh, kromě toho, co jsem k němu cítila. „Musím se pokusit nás odsud dostat Newte. Musím tam zpátky." Čekala jsem na jeho reakci, ale on nic neodpověděl.

O chvíli později už jsme byli na cestě ke Kleci, kde postávalo spoustu chlapců. Chtěl jim dát pokyny. Přizpůsobila jsem se jeho tempu. Šli jsme mlčky několik minut. Viděla jsem, jak chlapci stojí u Klece, dívají se a ukazují na šedou oblohu. Spatřila jsem Thomase a Chucka, kteří se o něčem baví. Rozhodla jsem se, že si je půjdu vyslechnout. Přišla jsem do jejich těsné blízkosti. Newt zamířil na druhou stranu k ostatním chlapcům. Oba mě pozdravili, ale v jejich hlase bylo slyšet něco zvláštního – údiv, nevěřícnost, ale také zvědavost.

Nestihla jsem s nimi promluvit, protože se zničehonic objevil Minho. „Thomasi, přestaň se flákat. Jdeme do labyrintu. Už máme zpoždění." Thomas se na něj nevěřícně podíval. „Vy tam jdete i tak?" zeptal se zvědavě Chuck. Minho se zamračil, ale oči mu jiskřily. „Jasně, že jdeme. Ty nemáš co na práci?" rýpnul si, přitom si utáhl batoh a zkontroloval tkaničky, jako by se připravoval do bitvy. „Frase, naopak – máme více důvodů než kdy dřív. Něco se děje. A já se vsadím o to, že to není nic dobrýho."

Vzhlédla jsem k Newtovi na druhé straně, který zrovna pohledem přejel ke mně. Ten krátký moment ticha mezi námi říkal víc, než jsme mohli vyjádřit slovy – oba jsme věděli, že je to špatné.

Děkuji, že čtete příběh až sem! 🙏 Tahle kapitola byla plná napětí, a je to jen začátek. Věci v labyrintu začínají být složitější a nebezpečnější, ale naši hrdinové budou bojovat dál. Jak jste asi poznali, Dianu to stále táhne k Útesu – co myslíte, co tam najde? A co se asi děje s labyrintem?

Budu moc ráda za vaše názory a teorie v komentářích. Každý váš hlas, komentář a sdílení mi pomáhají pokračovat a dělají mi obrovskou radost! ❤️

Těšte se na další kapitolu, kde se jejich cesta ještě více zamotá!