Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

11. kapitola

Když jsme dojedli, Newt mě poprosil, ať na něj ještě chvíli počkám. Vysvětlil mi, že ještě musí všem rozdat denní úkoly a dohlédnout na to, aby všichni byli na správných místech. Ujistila jsem ho, že na něho počkám a Newt odešel. Sledovala jsem ho odcházet. Na sobě měl opět jeho koženou brašnu a vlasy měl zezadu lehce rozcuchané. Přemýšlela jsem nad tím, jestli si o mě Newt něco zapsal do svého deníku. Představovala jsem si ho, jak včerejší večer odchází z mého pokoje, jde k sobě do přístřešku a napíše si o mě do svého deníku pár vět. Představa toho, že bych byla součástí jeho myšlenek zvěčněných na papír ve mně vyvolávala příjemné vzrušení a hřála mě u srdce. Dívala jsem se na Newta, který svolal dohromady všechny chlapce a všechny instruoval. Jak se mezi chlapci pohyboval, rozdával úkoly s takovou přirozenou autoritou, bylo jasné, že ho všichni respektují. Když skončil, někteří chlapci rovnou odešli a další si ještě přišli zpět dojíst své jídlo.

Newt mířil zpět ke mně a mě opět zaujala jeho kulhavá chůze. Při chůzi lehce dopadal na pravou nohu. Začala jsem přemýšlet o tom, kde k tomu kulhání přišel. Zkusila jsem zapátrat ve své vzpomínce a zjistit, jestli kulhal už v té době. Vzdálenost, kterou ke mně přicházel v mé vzpomínce nebyla příliš dlouhá, ale byla jsem si zcela jista, že v té době ještě nekulhal. Muselo se mu tedy něco přihodit tady. Byla jsem odhodlaná zjistit co.

Postavila jsem se a zamířila k němu. Každý krok k němu ve mně vyvolával silnější touhu být mu nablízku. Bylo to zvláštní – jako kdybych ho znala celé věky, a přesto jsem měla pocit, že o něm toho příliš nevím. Zastavila jsem se pár kroků od něj a chvíli ho sledovala. „Všechno zařízeno," řekl a jeho úsměv způsobil, že mi poskočilo srdce. „Připravená na obhlídku?" Přikývla jsem a snažila se skrýt svou nervozitu. „Jak jinak," odpověděla jsem s lehkým úsměvem. „Guty, ale první půjdeme vzbudit Tommyho," sdělil Newt.

Vyšli jsme společně směrem ke Krchálku. Chlapci pobíhali na svých stanovištích s různými nástroji a přes celý Plac se ze všech stran ozývaly zvuky každodenních placerských aktivit. Newt kráčel vedle mě, mírně kulhal, ale na jeho tempu to nebylo skoro znát.

„Ty kulháš," pronesla jsem, aniž bych si uvědomila, že jsem to řekla nahlas. Podíval se na mě s mírným překvapením a pak trochu posmutněl. „Jo," řekl tiše. „Stalo se to...tady." Přikývla jsem. Jeho tón mi jasně naznačil, že to není téma, které by chtěl rozebírat. Chvíli mezi námi panovalo úplné ticho. Chtěla jsem mu pomoct nést to břímě, které nosil stále s sebou. Chtěla jsem ho znát víc, porozumět mu. Pak Newt promluvil: „Utíkal jsem před rmuťákama. Málem mě dostali. Špatně jsem při běhu došlápl a zvrtl si pravý kotník. Od té doby už se to nikdy úplně nespravilo." Jeho odpověď ve mně vyvolala velkou dávku emocí. Smutek, vztek, rozhořčení i soucit. Uvědomila jsem si, že kdyby to nezvládl, kdyby nebyl dostatečně rychlý, už by tady nebyl. Nikdy bychom už se znovu nepotkali. Ta představa mě rozesmutněla na tolik, že se mi do očí nahrnuly slzy. Chtěla jsem ho vzít za ruku, ale vzpomněla jsem si na jeho varování. Ostatní nás sledují. Šla jsem vedle Newta mlčky a jediné, k čemu jsem se odhodlala byl letmý dotek mé ruky na té jeho. Pak jsem se na něho podívala a usmála se na něho smutným úsměvem. Newt mi úsměv oplatil. „Neboj se Diano. Už je to v pohodě," ujistil mě.

„Takže ty jsi byl běžec?" zeptala jsem se fascinovaně. Newt přikývl. „Ano, byl. A upřímně mi to vůbec nechybí," odpověděl. Chtěla jsem vědět víc. „A co všechno běžci v labyrintu dělají? Předpokládám, že to není jen o běhání." Newt se pousmál. „Máš pravdu Diano. Běhání je ta nejjednodušší část. Abys mohla dělat běžce, tvoje nejsilnější stránka musí být tady." Newt si ukázal na hlavu. „Musíš být chytrá, pohotová a silná. Musíš se umět rozhodnout a vědět, jak moc můžeš riskovat. Musíš být odvážná, ale zároveň nesmíš být bezhlavá. V labyrintu máš na sobě extrémní dávku stresu. Uspořádání v labyrintu se v každý den mění. Uděláš jednu chybu a už se nevrátíš." Tím, co mi právě řekl jsem byla fascinovaná a myšlenka toho, že přesně tohle se mohlo stát Newtovi mě děsila. „Jak dlouho už ten labyrint zkoumáte?" zeptala jsem se. „Dva roky," odpověděl Newt. Jeho odpověď mě zaskočila. „Dva roky? Za tu dobu jste ještě neobjevili žádný východ?" Newt se sarkasticky zasmál. „Opravdu to není tak lehké Diano. Už jsem ti říkal, že labyrint se každý den mění. Navíc je opravdu rozsáhlý, takže musíš zvážit, kdy se vrátit zpátky, abys tam nezůstala s těma potvorama. Nikdo v labyrintu nepřežil noc. Takže jakmile se zavřou zdi a ty jsi v labyrintu, jsi v podstatě mrtvá." Ta myšlenka mi naháněla husí kůži.

Došli jsme asi do poloviny Krchálku. Nedaleko od nás už jsem viděla šedou zeď labyrintu. Zastavila jsem se. Newt si toho všiml a zastavil se také. „Děje se něco?" zeptal se mě. Měla jsem pocit, že bych se mu se svou vzpomínkou měla svěřit tady a teď. Nevěděla jsem, kolik času budeme mít přes den, a hlavně kdy spolu budeme zase sami. „Musím ti něco říct, Newte," sdělila jsem mu.

Opět děkuji všem, kteří se dočetli až sem. Jakákoliv zpětná vazba je jako vždy vítána :)