Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

33. kapitola

Stále mě nechávali sledovat. Když jsem se šla po dlouhém a namáhavém dni v labyrintu osprchovat a převléct, vždy mě doprovázel některý z chlapců. Stál před vchodem do koupelen a hlídal. V kuchyni jsem si za doprovodu chlapce vyzvedla balíček s večeří. Když jsem procházela kolem stolů, kde seděly skupinky chlapců, cítila jsem na sobě jejich pátravé a podezíravé pohledy. Hlasitá mluva chlapců se ztišila. Byla jsem přesvědčená, že minimálně polovina z nich mě má za lhářku, podvodnici...špeha. Došla jsem k závěru, že nejlepší bude, když nebudu moc na očích, proto jsem zamířila zpět do mého pokojíčku. Po cestě jsem přemýšlela nad tím, kde se asi poděl Gally. Bylo přinejmenším zvláštní a podezřelé, že jsem ho nikde neviděla. Obvykle o něm bylo slyšet, ale teď o něm nebyla ani zmínka.

Když jsem vstoupila dovnitř pokoje, chlapec za mnou ihned zamknul dveře. Vypadalo to až komicky, jako kdyby zamykal do klece rozdrážděného lva. Přišlo mi ironické, že se mě tady snaží držet pod zámkem, přestože jsme všichni uvěznění v obrovském a nebezpečném labyrintu se slizkými mechanickými potvorami, jejichž úkolem je nás bodnout nebo rovnou zabít.

Šla jsem k nočnímu stolku, otevřela jednoduchá dvířka a nahmatala zápalky, abych si mohla rozsvítit svíci, která stála na nočním stolku. Pokojíček se lehce osvítil a na jeho stěnách začal v nepravidelném rytmu tichý tanec. Sedla jsem si na postel, odložila balíček s jídlem vedle sebe a sundala si boty. Posadila jsem se na postel do tureckého sedu. Přitáhla jsem si balíček s jídlem do klína a otevřela víko. Mezitím, co jsem jedla připravené jídlo jsem se dívala z okna. Nad Placem už se rozprostírala tma, která pohlcovala vše, co se na Placu nacházelo. Chtěla jsem otevřít okno, abych trochu vyvětrala, ale chyběla na něm klika. Další opatření proti mé osobě. Ten pocit se mi dral do srdce, i když jsem se ho snažila zastavit, nevšímat si ho, ale přesto se tam dostal. Nemají tě tady rádi. Byli by radši, kdybys nepřežila tu noc v labyrintu. Nevěří ti.

Zanechala jsem jídla ze kterého jsem snědla jen trochu. Cítila jsem v srdci tíživý pocit. Po tváři mi stékala slza, která v sobě schovávala všechny mé pocity. Zavřela jsem oči a začala jsem znovu přemýšlet, proč mě tady poslali. Byl tohle záměr Tvůrců? Počítali s tím, že pouto mezi mnou a Newtem se znovu obnoví? Dali mi do hlavy něco, co mi umožňuje se orientovat v labyrintu a slyšet a cítit věci, které jsou ostatním neviditelné a neslyšitelné? A co ty záchvaty? Způsobují mi je Oni, získala jsem je díky proměně nebo jsem se s nimi jednoduše narodila? Bylo pro mě frustrující, že ani na jednu otázku nemám odpověď. Zbloudilá slza se zastavila na konci mé tváře, kde po chvíli tiše spadla do neznáma. Otevřela jsem oči. Podívala jsem se na své triko, kde jsem spatřila nyní temný, malinký flíček od ukápnuté slzy.

Slyšela jsem zvuk klíče, který se snažil otevřít dveře mého pokojíčku. Odvrátila jsem se směrem k oknu a rukama kontrolovala svou tvář, zda na ni nenajdu žádnou další slzu. Dech se mi nervozitou zrychlil. Pravá strana mé tváře byla trochu vlhká. Rychle jsem si ji usušila rukávem mého trika. Nevěděla jsem, kdo přijde nyní a nechtěla jsem před nikým, kromě Newta, který mi rozuměl, ukazovat svou slabou chvilku. Rychle jsem se posadila na kraj mé postele.

Cítila jsem, jak se mé srdce zaradovalo. Mé tělo se uvolnilo a dech se uklidnil. Vstoupil Newt a zamknul za sebou dveře, čímž ve mně vyvolal větší pocit bezpečí...a taky pocit větší míry soukromí a intimity. Uvědomila jsem si, že právě to všechno potřebuju ze všeho nejvíce. Být s ním o samotě v soukromí a cítit se chráněná. S někým, kdo mi rozumí a stojí za mnou. S někým, kdo je pro mě bezpečný přístav – a já pro něho.

„Ahoj, Di," pozdravil mě. Přešel můj malinký pokojíček a sednul si vedle mě na postel. Otočila jsem se k němu obličejem. „Ahoj Newte," pozdravila jsem ho nazpátek. Pokoj byl temný, kromě slabého světélka, které poskytovala svíce, která teď osvětlovala pouze levou část jeho tváře. „Mrzí mě to Diano. Tohle všechno." Zpříma se mi díval do tváře a stiskl k sobě rty, jako by byl nervózní, jak zareaguju. „To je v pořádku Newte. Nemůžeš za to," na chvíli jsem se odmlčela, přičemž jsem se na něho stále dívala a hledala jsem správná slova, „Jsi jediný, kdo opravdu stojí při mně...a já jsem ti za to neskonale vděčná...nevím, jak bych to tady bez tebe zvládla." Sklopila jsem pohled a zadívala se na své ruce, které se teď třásly nervozitou. Když byl tak blízko, moje srdce bilo jako splašené a můj dech se zadrhával. Netušila jsem, jak je možné, jakým způsobem na mé tělo působila jeho přítomnost. Jako by se nějakým záhadným a pro mě nepochopitelným způsobem spustila automatická reakce. Skrytá v obou z nás a jen čekala na to, až ji zase najdeme. Newt mi dvěma prsty nadzvedl tvář tak, abych se mu dívala do očí.

Jeho pohled se vpíjel do mého obličeje. Cítila jsem intenzitu jeho pohledu a byla jsem připravená, stejně jako on. Po tváři mu zatančil stín svíčky a pak zmizel. Celá místnost potemněla, ale světlo v našich srdcích neuhaslo. Políbil mě. Jemně, opatrně a upřímně. V ten moment jako by tento zvláštní a nebezpečný svět neexistoval. Byli jsme tady jen my dva. Polibek jsem mu něžně oplácela. Cítila jsem ve mně vodopád emocí, které se mísily dohromady v řece všeho, co jsem k němu cítila a co jsme si spolu dosud budovali. Po tváři mi kanuly slzy, ale nepřestávala jsem. Chtěla jsem zastavit čas a zůstat v tomto okamžiku navždy. Zůstat s ním.

Po dlouhé chvíli se něžně odtáhl a položil jeho čelo na mé. Jeho nepravidelný teplý dech se mísil s mým. Věděla jsem, že tahle chvíle byla pro nás něčím vzácným. Něčím, co nás bude spojovat a udržovat v nás světlo v temných chvílích. Byla jsem s ním šťastná a cítila jsem, jak vyplňuje to prázdné místo uvnitř mě, které po něm volalo, přestože mi vzpomínky na něho byly vymazány. Newt v mé vzpomínce měl pravdu. Můžou nám vzít vzpomínky, ale srdce si pamatují.

„Neplakej, Di," řekl tiše Newt a jemně se ode mě oddálil. Začal stírat slzy z mého obličeje. „Láme mi srdce, když vím, kolik slz už jsi tady prolila." Chvíli mezi námi bylo ticho, které bylo přerušováno jen našimi nepravidelnými dechy. „Tyhle byly jiné...byly to slzy štěstí, Newte." Slyšela jsem, jak se potichu usmál, ale neviděla jsem mu do tváře. Když se přesvědčil, že má tvář už je suchá, vstal a šel k nočnímu stolku. Slyšela jsem, jak v něm něco hledá. Po chvíli přestal a škrtl zápalkou. Místnost se rázem znovu lehce osvětlila.

Přišel zpátky ke mně a sedl si na místo, kde byl předtím. Nejprve jsem se mu zpříma dívala do očí a pak jsem si vzpomněla. „Newte, měla jsem další vzpomínku. Na tebe a na mě. Před labyrintem...na naše první setkání." Newt se usmál, sundal si boty a naznačil mi, ať si lehnu. Celou dobu, co jsem mu o té vzpomínce vyprávěla se na mě usmíval a soustředil se na každé mé slovo. Občas mě pohladil po tváři nebo prstem obkroužil linku mých rtů. Já jsem ho celou dobu držela za položenou ruku. Někdy mě popadl strach, že tohle není skutečné. Že se mi jen zdá sen, ale i kdyby, ten sen byl nádherný a chtěla jsem jím zahřát mou duši. Byla jsem s ním tolik šťastná. Když jsem skončila s vyprávěním mé vzpomínky, Newt zamrkal, pohladil mě po vlasech a odpověděl: „Myslím, že jsem měl obrovské štěstí, že jsi tam tehdy zabloudila." Pevně jsem mu stiskla ruku a usmála se na něho.

Tahle kapitola by se dala popsat jednoduše: konečně se to stalo.

Všem opět moc děkuji ta shlédnutí, hlasy, komentáře a jakoukoliv zpětnou vazbu. Moc mě tím motivujete. Jsem ráda, že někdo můj příběh čte a není tak pouze uložen v paměti mého počítače. :)