Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

23. kapitola

Probral mě ostrý pád na zem. Udeřila jsem se do hlavy a v ústech ucítila železitou pachuť krve. Kousla jsem se do rtu. Po bradě mi stékal pramínek krve. Bolela mě hlava, a jak jsem se snažila postavit, zatočila se mi tak, že jsem opět spadla na zem. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem v temné chodbě, jejíž zdi lemovaly provazy břečťanu a na zemi se povalovaly kusy spadlého zdiva. Všude okolo panovalo ticho. Slyšela jsem jen svůj zrychlený dech a bušící srdce. Znovu jsem se pokusila postavit, ale v tu chvíli jsem zahlédla siluetu postavy, jak zatáčí na konci chodby a mizí do tmy. Utekla.

Zachvátila mě panika, která mě poháněla k tomu, abych se zvedla. Přes všechnu bolest se mi to podařilo a já zamířila směrem, kterým běžela silueta postavy. Doufala jsem, že je to jen noční můra. „Tohle není skutečné," šeptala jsem si. Utíkala jsem, přestože mě všechno bolelo. Probudil se ve mně pud sebezáchovy. „To nemůže být pravda," pokračovala jsem ve svém tichém šepotu. Dorazila jsem na konec chodby, zabočila a rozhlédla se. Dvě cesty – nalevo a napravo. Zastavila jsem se, protože mi došlo, kde jsem. Strach se mi začínal prohryzávat útrobami. Po čele mi začal stékat ledový pot. Opřela jsem se o kamennou zeď a doufala jsem, že se probudím. Došlo mi, co to je za místo. Byla jsem v labyrintu. Odsouzená k smrti.

Snažila jsem se vymyslet, co mám teď dělat. Nechápala jsem, kdo a proč mě tady nechal. Postava už dávno zmizela a já nevěděla, kterým směrem zabočila. Potřebovala jsem najít jakékoliv řešení. Za postavou jsem běžet nemohla. Nevěděla jsem kam. Nevěděla jsem, v jaké části labyrintu jsem a jak daleko je to od Placu. Neměla jsem tady nikoho, kdo by mi pomohl. Byla jsem tady úplně sama. Hned po této myšlence přišla další, daleko děsivější. Nejsem tady sama. Jsou tady i rmuti.

Začalo mi zvonit v uších. Jemný, nepříjemný tón, který sílil každou vteřinou. Měla jsem pocit, jako by mi někdo z hlavy postupně vysával všechny myšlenky, jedna po druhé mizely do prázdna. Snažila jsem se soustředit, udržet kontrolu, ale svět kolem mě začal blednout, jako by mi klouzal mezi prsty. Moje ruce se začaly třást, jemně, nekontrolovatelně. Cítila jsem, jak mi studený pot stéká i po zádech. Hleděla jsem na jedno místo ve zdi, nemohla jsem odtrhnout oči, i když jsem věděla, že se něco děje. Všechno kolem mě začalo zpomalovat, ztrácet ostrost, zvuky mého dechu se měnily na tlumenou ozvěnu. Vzdálené a neskutečné. Moje vědomí se jakoby rozostřilo, rozplývalo se, až jsem úplně ztratila pojem o tom, co se děje. Nemohla jsem to zastavit. Najednou tma. Všechno kolem mě se ztratilo. Nevím, kdy to začalo, ani jak dlouho to trvalo. Přišla jen prázdnota.

Pak jsem prozřela a zmateně se dívala kolem sebe. „Co se to stalo?" řekla jsem si pro sebe tiše. Moje mysl byla stále trochu poblouzněná a snažila se vzpamatovat z toho, co se právě stalo. Cítila jsem se unavená a vyčerpaná. Čapla jsem si a snažila se uklidnit. Neměla jsem tušení, co se se mnou dělo. První myšlenka, která mi proklouzla do mysli byla na Newta. Na to, že už ho pravděpodobně nikdy neuvidím. Konec toho, co jsme si mezi sebou budovali. A na to, co jsem k němu cítila. Vnímala jsem svůj dech, rychlý a nepravidelný. Krůpěje potu stékající po mém čele. Pak jsem to uslyšela. Ruce se mi začaly třást a naskočila mi husí kůže. Rty se mi chvěly. Snažila jsem se soustředit na svůj dech, ale jakmile se v tom tichu ozvalo vzdálené vrčení, napjala jsem se. Ten zvuk se mi zavrtal do mysli. Připomínal bzučení a zároveň syčení, jako kdyby kovové části strojů ožívaly. Hlasitý a nelidský řev. Mé srdce se rozbušilo ještě rychleji – blížili se. Byli to rmuti.

V mém mozku se objevila podvědomá myšlenka a intuice. Musíš běžet, jinak je po tobě. Běž doprava. Běžela jsem doprava. Srdce v hrudi mi bilo jako splašené. Dech se mi zadrhával. Přesto jsem běžela. Běžela jsem nepřetržitě. Přeskakovala jsem všechno spadané zdivo. Intuice mě vedla. Zaboč doleva. Další temná chodba. Běžela jsem tak rychle, jak mi mé tělo dovolilo. Na konci chodby jsem na chvíli zpomalila a poslouchala. Děsivé zvuky se vzdálily. Zavřela jsem oči. Intuice se opět ozvala. Musíš běžet doprava. Pokračovala jsem v běhu. Na zdech, se rýsovaly děsivé stíny. Vypadaly, jako by se po zdi plazili obrovští a hroziví hadi. Chodby byly dlouhé a já jsem začínala z neustálého běhu cítit píchání v boku. Donutilo mě to zastavit se. Nohy jsem měla jako z olova. Kolena se mi třásla a byla jsem celá zpocená. Pozorně jsem poslouchala. V dálce se ozvalo vrčení. Pak hlasitý skřek. Věděla jsem, že není příliš daleko. V mysli se mi objevila další myšlenka. Utíkej doprava. Utíkala jsem úzkou chodbou. Každý můj krok se ozýval spolu s tím, jak pod ním křupalo zdivo. Běž. Neohlížej se. Srdce jako bych měla až v krku. Na konci chodby jsem se opět zastavila. Rozhlédla jsem se do obou chodeb, které jsem měla k dispozici. Jako by mi někdo vysál vzduch z plic. Na konci levé chodby jsem okem zahlédla sádelnatý a zároveň mechanický stroj, vrčící a syčící. S každým jeho krokem se z něj vysouvaly hrůzné kovové paže. Je téměř u mě. Rmut.

Vrať se zpátky, radil mi hlas v hlavě. Neváhala jsem a poslechla ho. Běžela jsem dlouhou chodbou. Cítila jsem, jak mi hoří celé tělo. Nahrnulo se do mě tolik adrenalinu, že bych byla schopná běžet do konce mého života. Poslouchala jsem mou intuici. Pokaždé jsem se rmutům vyhnula. Slyšela jsem jen jejich děsivé zvuky a chůzi jejich hrozivých mechanických paží. Někdy mi intuice radila, ať zastavím a zaposlouchám se do zvuků, které z labyrintu vycházely. Slyšela jsem posouvající se zdi. Občas se mi zdálo, že se stíny na zdech hýbaly, jako by se po mně natahovaly. Pokaždé jsem jim utekla. Takto jsem běhala a zastavovala celou noc. Čas od času jsem se opřela o zeď a snažila jsem se pořádně nadechnout. Celé mé tělo se třáslo námahou. Prosila jsem svou intuici, ať mě zavede zpátky do Placu. Myslela jsem na Newta. Na to, jak moc chci být s ním. Měla jsem hrozný strach.

Obloha se postupně měnila s každým mým krokem z tmavé na modrou. Pravá. Levá. Levá. Pravá. Intuice mě vedla tam, kde jsem se vyhnula děsivé smrti. Strašidelné skřeky a zvuky rmutů jsem slyšela po celou noc. Stejně jako měnící se zdi. Běhala jsem téměř celou noc s výjimkou přestávek na vydechnutí a zaposlouchání se do zvuků a snažila s podvědomě najít cestu zpátky. Do bezpečí. Za Newtem. Když už byla obloha jasně modrá, děsivé zvuky v labyrintu ztichly. Přesto jsem si dávala pozor. Pamatovala jsem si, co se stalo Albymu. Celá noc běhání mě vyčerpala natolik, že jsem běžela z posledních sil. Doufala jsem, že mě intuice nezradila. Zastavila jsem se, zavřela oči a podvědomě můj mozek poprosila, aby mě nezradil. Zahni doprava. Vběhla jsem do chodby napravo. Děsivé stíny noci zmizely. Zůstalo jen spadané zdivo. Sotva jsem popadala dech. Když jsem byla na konci chodby, zahlédla jsem chodbu, která vedla rovně. Brána se zrovna otevírala. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale podařilo se mi je zadržet. Zvládla jsem to. Přežila jsem. Budu opět s Newtem. Tato myšlenka mi pomohla s tím najít poslední zbytky sil na to, abych běžela zpět do bezpečí. Viděla jsem, že za bránou stojí pár chlapců, ale byla jsem tak vyčerpaná, že se můj pohled zamlžil. Nevěděla jsem, kdo to je, ale když jsem proběhla přes bránu zpět do Placu, spadla jsem vyčerpáním na zem a lapala po dechu.

Diana přežila noc v labyrintu...ale jak je to možné? Odpovědi se dozvíme v nadcházejících kapitolách.

Předem opět děkuji ze všechny přečtení a uvítám jakoukoliv zpětnou vazbu v podobě hlasů i komentářů. :)