Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

25. kapitola

Probudilo mě lehké zatřesení na mém boku. Slyšela jsem vzdálený hlas, který zněl jako ozvěna: „Di, probuď se." Měla jsem pocit, že hlas slyším jen v mé hlavě, proto jsem se snažila opět usnout. Po chvíli opět lehké zatřesení a hlas: „Di, prosím probuď se." Tentokrát zněl hlas zřetelněji a naléhavěji. Měla jsem zavřené oči, vnímala mé rozbolavělé tělo a tentokrát jsem čekala na ujištění, že se mi hlas neozývá jen v mé hlavě a dotek byl opravdu skutečný. Snažila jsem se soustředit a opět neusnout. Znova jemný dotyk a zatřesení. Pak hlas. Známý hlas. „Di, prosím tě, vzbuď se," naléhal. Lehce jsem otevřela oči. Chvíli byl můj pohled rozmazaný, ale čím déle jsem upírala pohled na siluetu postavy, tím více se můj pohled opět vzpamatovával. Byl to on. Newt. Klečel u mě na kolenou. Za ním stáli dva chlapci. Jeden z nich držel malou dřevěnou krabici, druhý nesl malou látkovou tašku. Podívala jsem se zpět na Newta. Výraz na jeho obličeji vypovídal o jeho znepokojení. Hladil mě po vlasech. Opět jsem zavřela oči. Vybavila jsem si hrůzy, které jsem si zažila v labyrintu. V hlavě jsem měla zřetelný obraz temných chodeb labyrintu a jeho děsů. Vybavila jsem si bolest a všechno zoufalství, které jsem cítila. Věděla jsem, co jsem k Newtovi cítila. Byl jediný, kdo se mě zastal. Můj bezpečný přístav. Byla jsem ale natolik unavená, že bych prospala celý svůj život. „Ne Di, neusínej. Potřebuješ ošetřit, najíst se a napít," sdělil mi Newt. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Chtěla jsem jen spát a možná už se taky neprobudit. Vzpomněla jsem si na to, kde jsem a proč tady jsem. Přežila jsem v labyrintu, a proto mě tady hodili. Byli by radši, kdybych zemřela. Tahle myšlenka mě dohnala k tomu, abych opět zavřela oči. Chtěla jsem to skončit. Cítila jsem, jak moc mě tady lidé nemají rádi. Někdo se mě snažil otrávit. Když se mu to nepodařilo, hodil mě do labyrintu. Někdo velmi chtěl, abych zemřela. Přála jsem si odejít. Opět se ozval Newtův hlas: „Di, prosím tě, neusínej." Sklonila jsem hlavu co nejvíce dolů k zemi a pevně se zavinula do klubíčka. S těžkým srdcem jsem slabým a tichým hlasem řekla: „Nechci už bojovat...prostě mě nechte být."

Na rameni jsem ucítila jemný dotek. Newt promluvil: „Holka moje, já tě nenechám...nikdy." Slyšela jsem, jak se ke mně posunul blíž. Cítila jsem, jak se jeho koleno dotknulo toho mého. Ruce jsem měla pevně u sebe složené na hrudníku. Chtěla jsem, aby mě tam nechali ležet. Aby odešli a doufala jsem, že když jim svou pasivitou budu vzdorovat dostatečně dlouho, opravdu odejdou. Místo toho jsem cítila dvě silné paže, které se mě snažily uchopit pod pažemi. „Pomalu Di. Budu tě držet. Zvládneme to spolu," šeptal mi tiše Newt. Lehce mi zvedl trup a současně mě i podpíral. Nebránila jsem se. Neměla jsem sílu ani vůli se jakkoliv sama pohnout. Jednu ruku přemístil pod má ramena a druhou rukou mi posunul nohy pod sebe. Pak přesunul má kolena vedle sebe. Rukou mě pomalu zvednul nahoru, až jsem se dostala na kolena. Točila se mi hlava. Oči jsem měla stále zavřené. Přitáhl si mě k sobě a opřel mě o jeho hruď. Držel mě pevně kolem pasu. Neměla jsem sílu zůstat v kleku, a tak jsem složila nohy k sobě, stále opřená o jeho hruď. „Prosím tě Di, podívej se na mě," řekl hlasem plným emocí – zoufalství, smutku, ale také něhy. Nepodívala jsem se. Stále jsem zůstávala na jeho hrudníku a vzpomínala na chvíli, kdy jsem mu na toto místo vzlykala, když jsem se dostala z labyrintu. Jak moc jsem chtěla u něho být. Po tom, jak se ke mně zachovali jsem si ale připadala bezcenná. Nevítaná. Nechtěla jsem takhle existovat dál i za cenu, že ho ztratím. Věděla jsem, že on je silný a beze mě to zvládne. Se zavřenýma očima jsem mu tiše řekla: „Newte prosím...nech mě být. Já už nemůžu. Nemám sílu bojovat. Všichni by byli radši, kdybych tu nebyla...kdybych tam radši zemřela." Přitáhl si mě k sobě co nejblíž to šlo. Políbil mě na čelo a pak si ho opřel o to mé. „Di, takhle to není. Nesmíš ani pomyslet na to, že bychom tě tam schválně poslali" Newt se nadechl a pokračoval dál, jeho hlas se téměř zlomil „frase, měl jsem o tebe takový strach Di. Já ti slibuju, že už tě nikdy nenechám samotnou." Zvedl hlavu. Otevřela jsem oči. Jeho oči byly celé zarudlé a skelné. Dýchal zrychleně. Pevným, ale tichým hlasem mi sdělil: „Zůstaň se mnou Di. Potřebuju tě. Jsi silná. Prošla sis peklem v labyrintu a pořád jsi tady. Se mnou. Nesmíš to vzdávat. Já tě nenechám. Slyšíš?" Přesunula jsem hlavu téměř na jeho krk do malého důlku mezi jeho klíčními kostmi. „Newte...já už nevím, jak dál. Cítím se tak slabá...ale jestli tady zůstanu...jestli to nevzdám...tak jen kvůli tobě. Ty jsi jediný, kdo mi ještě dává důvod bojovat," řekla jsem tiše, téměř jsem šeptala. Newt mi zvedl hlavu, zadíval se mi do očí a řekl: „Zvládneme to tady spolu, Di."

Zavolal meďochy, aby mě ošetřili, dali mi napít a najíst. Celou dobu byli svědky toho, co se mezi mnou a Newtem odehrálo. Stále mě držel v náručí mezitím, co mě prohledávali. „Vypadá to, že ji budeme muset píchnout penicilin. Na levé ruce má řeznou ránu, která se zanítila," sdělil jeden z meďochů. Přiložil mi ruku na čelo a povzdechl si. „Úplně hoří," dodal meďoch. Newt se na mě starostlivě podíval. Pak sdělili, že mě potřebují prohlédnout celou, aby zjistili, zda nemám i další zranění. Nechtěla jsem se před těmi chlapci svlékat. Kromě Teresy pravděpodobně neviděli jinou dívku. Styděla jsem se. Podívala jsem se na Newta a hlavou jsou mu naznačila, že nechci, aby mě dál prohlíželi. Pohladil mě po vlasech. „Já vím Di, ale nemusíš se stydět. Potřebují tě prohlédnout a píchnout ti tu injekci," řekl mi. Z jeho hlasu jsem cítila něhu. Teprve teď jsem si uvědomila, že mi chtějí píchnout injekci. Nenávidím jehly. Z mého hlasu byl teď poznat strach. „Kde píchnout?" zeptala jsem se, ochromená strachem. Jeden z meďochů odpověděl obratem: „Do zadku nebo do stehna. Můžeš si vybrat." Ohromeně jsem na ně zírala. Začala jsem se třást. Newt se mě snažil uklidňovat. Neustále mě hladil po vlasech a vzal mě za ruku. „Tak radši do stehna," odpověděla jsem roztřeseným hlasem. „Musí si sundat kalhoty," sdělil meďoch Newtovi. Newt přikývl. Začal mi prsty přejíždět po kloubech ruky. Vybavila jsem si tu noc, kdy jsme spolu seděli u brány a čekali, jestli se vrátí Thomas, Minho a Alby. Vzpomněla jsem si na to, jak mě tehdy vzal za ruku a bylo mu jedno, že nás můžou ostatní vidět. „Di, budeš si muset sundat kalhoty, aby ti to mohli píchnout. Uděláš to prosím?" zeptal se Newt. Podívala jsem se na něho, chvíli přemýšlela, zda to opravdu udělám, ale pak jsem přikývla. Kdyby tady nebyl on, ležela bych tady, dokud by nebyl konec. Dělala jsem to kvůli němu. „Dobře," odpověděla jsem jednoduše. „Můžu se otočit, jestli ti vadí, že bych tě mohl vidět," nabídl se Newt. Pravda byla taková, že jsem potřebovala rozptýlení. Projela mnou hrůza, když jsem viděla, jak meďoch chystá injekci. Pomalu jsem si sundala kalhoty, snad abych co nejvíce prodloužila čas mezitím, co mi to píchne. Odložila jsem kalhoty vedle sebe a schoulila se Newtovi v náručí. Dívali jsme se navzájem do očí. „Holka moje, přežiješ noc v labyrintu, ale bojíš se jehel," řekl pobaveně Newt. Usmála jsem se na něho. Při pohledu na něj jsem jehlu ani nezaznamenala.

Všem děkuji za přečtení :) Odhalení toho, jak Diana přežila v labyrintu přijde brzy...:)

Všem opět moc děkuji za podporu. Každé přečtení, hlas i komentář mi dělají velkou radost :)