Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

22. kapitola

Newt jemně zesílil stisk na mé ruce a nespustil ze mě oči. „Di," promluvil chvějícím se hlasem „ty vůbec nevíš, jak jsi vypadala," pak se nadechnul a pokračoval „co se s tebou dělo." Stále mi držel pravou ruku, přičemž mi jeho druhou rukou stíral slzy z obličeje. „Bylo tam rmutí sérum...v té vodě, které ses napila," řekl mi tichým, zoufalým hlasem. Povolil stisk na mé ruce, přešel na druhou stranu postele a posadil se na židli, která tam stála. Otočila jsem hlavu, abych se na něho podívala. Opřel se na židli a chvíli se díval do země. Pak se na mě opět podíval. Bylo z něho cítit napětí. „Podívej se na svou pravou ruku Di," sdělil mi. Byla to ta, za kterou mě před chvílí držel. Do téhle chvíle jsem si toho nevšimla. Byla jsem soustředěná na Newta a jeho dotyk. Moje ruka byla celá poškrábaná. Hluboké, krvavé škrábance se táhly po celé délce mé pravé paže. Ostře kontrastovaly s mou bledou kůží. Vypadaly, jako by mě poškrábalo nějaké divoké zvíře. Někdo umyl krev, ale stále vypadaly hrozivě. Podívala jsem se na nehty na mé levé ruce. Byly zlomené a za nehty byla vidět zaschlá krev. „Máš to i na krku Di. V průběhu se ti podařilo uvolnit si levou ruku a poškrábala sis celou pravou paži a krk. Dalo velkou práci tě zase přivázat. Bránila ses," promluvil. Znovu jsem se na něho podívala. „Jak dlouho to trvalo?" zeptala jsem se. Vypadal naprosto zdrceně a unaveně. „Proměna začala včera po chvíli, co ses toho svinstva napila," odpověděl. Hleděla jsem na něho. On se díval před sebe, jeho oči se nehnuly z jednoho místa. Natáhla jsem k němu levou ruku a dotkla se jeho pravé paže. Newt opět upřel zrak na mě a chytil ji oběma rukama. Zeptala jsem se ho: „Nevíte, kdo to tam nalil?" Oddychl si a pak promluvil: „Nemůžeme nikde najít Gallyho. Takže předpokládáme, že to byl on nebo někdo z jeho kumpánů." To dávalo smysl. Nalil to do té sklenice, když jsem venku mluvila s Minhem a pak jsem se pro pití vrátila. Mohl to být kdokoliv z nás. Vybrala jsem si zrovna tu, ve které sérum bylo. Pocítila jsem v sobě kapku vděčnosti a radosti, že jsem si sklenici vybrala já. Mohl to být Thomas, Minho, Chuck...Newt. „Newte?" promluvila jsem po chvíli ticha. Vytrhla jsem ho z jeho rozjímání. Pořád se na mě díval. „Ano Di?" zeptal se. Nevěděla jsem, jak zareaguje, ale musela jsem to říct. Mohl to být někdo mnohem důležitější než já. „Je štěstí, že jsem to byla zrovna já," sdělila jsem mu nervózním, ale pevným hlasem. Chvíli zůstal sedět na židli, překvapený tím, co jsem řekla. Pak rychle vstal. Postavil se před postel a položil si levou ruku na čelo. Po chvíli ji dal pryč a promluvil: „Jak tohle vůbec můžeš říct Di?" Chodil sem a tam po malé místnosti. Rukou si mnul bradu a po dlouhé chvíli pokračoval: „Seděl jsem tady u tebe kdykoliv jsem mohl. Strávil jsem tady celou noc. Někdy jsi skoro přestala dýchat. Tvá kůže celá zbledla. Celá jsi se třásla. Křičela jsi. Díval jsem se tady na tebe a doufal, že mi neumřeš. A nejhorší bylo to, že jsem nemohl nic udělat. Vůbec nevíš, o čem mluvíš Di. Už nic takového prosím neříkej. Nikdy." Jeho slova mě dojala. Viděla jsem, jak moc mu na mně záleželo. „Newte, omlouvám se" promluvila jsem klidným hlasem „pojď si sednout zpátky." Chvíli jen stál na druhé straně místnosti. Vypadalo to, že přemýšlel, zda to udělat, ale pak přišel a sednul si. Opět jsem mu podala ruku. Něžně ji přijal. Dívala jsem se na něho, jako bych se snažila zapamatovat každý rys jeho obličeje. On mi pohled oplácel nazpátek. „Ta poslední vzpomínka byla tak krásná Newte," sdělila jsem mu, oči stále upřené do jeho. Newt se jemně pousmál. „Kéž bych měl takové vzpomínky na tebe taky."

Ještě chvíli jsme se na sebe dívali a pak se Newt zeptal: „Můžeš mi říct, co jsi měla za vzpomínky?" Zkusila jsem ve své paměti najít střípky vzpomínek, které jsem při proměně dostala zpátky. Detaily s ubíhajícím časem mizely, ale stále jsem si něco pamatovala. Chvíli jsem byla ticho. Snažila jsem se ve své hlavě toho posbírat co nejvíce. „Ty vzpomínky," odmlčela jsem se „byly zamlžené. Často jsem slyšela jen hlasy," chvíli jsem přemýšlela a pak jsem pokračovala „nejvíce si ale pamatuju ukrutnou bolest," odpověděla jsem. Newt přikývl. V jeho očích se zračil soucit a smutek. Ruku mi jemně stiskl o něco víc. Soustředěně se na mě díval a řekl: „Řekni mi cokoliv, na co si vzpomeneš." Otočila jsem se na posteli a zadívala se do stropu. Hlavu jsem najednou měla prázdnou. Pokoušela jsem se najít cokoliv. „Mužský hlas, který říkal, že mě někde musí poslat. Že se musím dostat do bezpečí," sdělila jsem mu první střípek vzpomínky, která se mi vybavila. Pokrčila jsem obočí, zavřela oči a snažila jsem se co nejvíce koncentrovat. „Bílé pláště. Sterilní, bílý pokoj. Já na nemocničním lůžku. Pamatuji si, že jsem v ruce měla kanylu. Asi proto, že nesnáším jehly," pokračovala jsem. Slyšela jsem, jak se pousmál. Znovu jsem se na něho otočila a řekla mu, na co jsem si právě vzpomněla: „Viděla jsem Thomase a tu druhou dívku – Teresu. Pamatuju si, co řekla...ZLOSIN je dobrý." Newt se na mě pořád soustředěně díval. Nic neříkal. Nechal mě přemýšlet. Dál jsem ve své hlavě dolovala jakýkoliv střípek vzpomínky. „Křik, téměř zvířecí křik. Hrozný zápach," řekla jsem. Dále jsem přemýšlela. Bylo čím dál tím těžší najít jakoukoliv střípek informace. Jako by mi je z hlavy někdo odstraňoval společně s tím, jak jsem se snažila vzpomínat. „Mužský a ženský hlas. Zmínili nějaký subjekt A5," sdělila jsem mu, na co jsem si zrovna vzpomněla. Pak jsem se na něho upřeně zadívala. „A tebe. Křičíš na nějakou dívku. Odvádějí ji pryč. A pak nás dva v temném pokoji. Byli jsme blízko sebe," promluvila jsem. Ještě chvíli jsem zkoušela najít cokoliv, čeho bych se mohla chytit, ale nic dalšího se mi nepodařilo najít. „Nic víc už si nepamatuju," sdělila jsem mu. Newt přikývl a zeptal se: „A co ta poslední vzpomínka, o které jsi mi říkala?" Prsty si se mnou propletl ruku. Když to udělal, začala jsem se cítit provinile. Všechny ostatní vzpomínky byly jen střípky, ale tu poslední vzpomínku jsem si pamatovala podrobně. Vše, co se v ní odehrálo. Byla jsem ale příliš zbabělá na to, abych mu to řekla. Bála jsem se, co by se mezi námi stalo. „Už si nepamatuju nic víc konkrétního," odpověděla jsem. Drželi jsme se za ruku a já doufala, že mou lež neprokoukne.

Začaly se mi zavírat oči, ale přesto jsem se snažila zůstat vzhůru. Kvůli Newtovi. Nechtěla jsem ho zklamat, ne teď, potom, co pro mě vytrpěl. Každou chvíli jsem mrkala, abych zahnala těžkou ospalost, která mě přemáhala. Newt si toho všiml. Viděla jsem, jak jeho oči na moment změkly, když ke mně tiše promluvil: „Nechám tě spát, Di. Máš za sebou náročný a bolestivý proces. Zítra si pro tebe přijdu." Chtěla jsem mu něco odpovědět, něco, co by vyjádřilo, jak moc pro mě znamená, že tu je. Ale mé rty byly příliš těžké na to, aby se pohnuly. S posledním zábleskem síly jsem se pokusila na něho usmát, ale spánek mě už měl ve svých spárech. Srdce mi tlouklo pomaleji, zatímco se moje vědomí propadalo hlouběji do temnoty. Těsně předtím, než jsem ztratila vědomí, jsem zamumlala: „Ty taky Newte...musíš spát." Než stihl zavřít dveře, znovu jsem se ocitla na pokraji spánku. Viděla jsem jen stín jeho postavy, jak opouští místnost. Poté mě spánek definitivně pohltil, jako vlna, která mě stáhla pod hladinu hlubokého snového oceánu.

Probudil mě vrzavý zvuk dveří. Nebyla ještě úplná tma, ale už se stmívalo. V místnosti ani na chodbě nebylo žádné rozsvícené světlo nebo zapálená svíce. Ve dveřích se objevila silueta postavy. Myslela jsem, že je to Newt a jde mě zkontrolovat. Newt ale vypadal jinak. Srdce mi začalo prudce bít, ale ne tak, jako když jsem byla s Newtem. Bylo to kvůli strachu. Místo Newta se ve dveřích objevila postava s lyžařskou maskou na hlavě a začala se ke mně těžkými a rychlými kroky přibližovat. Něco zde nebylo v pořádku. Moje mysl se snažila rychle vzpamatovat, ale ještě, než jsem stihla cokoliv udělat, dostala jsem od osoby, jež ke mně rychle přišla ránu do hlavy a upadla do bezvědomí.

Něco se začíná dít...

Snad byla kapitola zajímavá a moc všem děkuji ta přečtení i jakoukoliv zpětnou vazbu. :)