Tethered Souls (The Maze Runner fanfiction CZ)

3. kapitola

První, co jsem zaregistrovala po příchodu do budovy byl zápach plísně. Kvůli jejímu štiplavého zápachu jsem si musela zakrýt nos. Alby a Newt byli již pravděpodobně vůči tomuto pachu imunní, protože neprojevili žádnou známku znechucení. Stavba byla uvnitř zchátralá a působila pochmůrným dojmem. Očividně měla dvě patra podle schodů vedoucích nahoru. Newt a Alby mě ale vedli spodním patrem. Nikde nebyla žádné dekorace, či jakékoliv osobní předměty. Světlo zde poskytovalo pár jednoduchých oken.

Zavedli mě do jedné ze skromného počtu místností. Všimla jsem si, že místnost nemá žádná okna. Působila ponurým a tajemným dojmem. Alby zapálil svíce a nechal mě posadit se na jednu z pár jednoduchých dřevěných židlí, které byly umístěny okolo zchátralého dřevěného stolu. Oba dva si sedli vedle sebe na židle přede mnou. Chvíli byli oba ticho a pak, ještě než stačil kdokoliv z nich promluvit jsem promluvila já: „Nevím, co je toto za místo, kdo jste a co tady dělám. Nevím, proč si nic nepamatuju, kromě svého jména. Nevím, proč jste mě vzali sem a nemohli mi vše vysvětlit venku, takže bych byla ráda, kdyby jste mi teď hned vše vysvětlili."

Alby položil lokty na stůl a opřel si hlavu o dlaně, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Newt dal lokty na stůl a zpříma se na mě díval. V místnosti bylo hrobové ticho. Pak Alby natáhl lokty jako Newt a promluvil: „Nikdy to není jednoduchý. Frase, když jsme sem přijeli, byli jsme na tom všichni stejně. Pamatovali jsme si jen svý jméno, to je vše. Většina z bažantů si ale naplopala do gatí, na rozdíl od tebe. Říkáme tomu tady Plac. Jíme tady, spíme a pracujeme. Každý má přidělenou práci a tak to tady funguje. Zítra tě vezmu na obhlídku a pak zjistíme, která práce ti půjde nejlíp," vysvětlil Alby.

„Proč jsem tady neviděla žádnou holku?" zeptala jsem se. Tentokrát odpověděl Newt: „Je tady jedna holka, ale na rozdíl od tebe přijela v kómatu a měla být poslední," podotkl Newt. Alby si povzdechl a pokračoval: „Jak říkal Newt. Měla být poslední. Tak proč jseš tady ty?" Oba se na mě dívali, jako bych na tuto otázku znala odpověď. „Jak víte, že měla být poslední?" odpověděla jsem. V tu chvíli Alby zpozorněl a rychle vstal. Pak se zaposlouchal a rychle otevřel dveře. „Slyším křičet Minha. Zůstaň tady s tou holkou a hlídej ji. Řeknu Clintovi, aby sehnal Chucka. Svoláme schůzku kápů." Tato slova ze sebe téměř vychrlil. Rychle za sebou zavřel dveře a jeho kroky a hlas se nesl jako ozvěna dokud nezmizel venku.

Zůstala jsem v temné místnosti s Newtem sama. Bylo to zvláštní. Z Albyho vyzařovala čistá autorita a neústupnost, zatímco Newt se zdál mnohem přístupnější a otevřenější. Když jsme tam seděli sami, dívala jsem se do rohu místnosti, kde na jednoduchém nočním stolku plápolala svíce. Nechtěla jsem se na něho podívat, abych se vyhnula dalším otázkám. Pak promluvil Newt: „Připadáš mi povědomá Diano. Nechtěl jsem to říkat před Albym, aby zbytečně nevyšiloval. Nejsem si tím jistý, ale mám pocit, že jsem tě už někdy viděl," přiznal Newt. Otočila jsem se na něho s překvapeným výrazem. Newt mě svýma očima neustále sledoval a analyzoval moje reakce. „Opravdu si myslíš, že jsem ti povědomá?" zeptala jsem se. Newt přikývl. Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit, ale působil upřímně. Srdce mi opět začalo rychle tlouct, jako bych běžela maraton a ruce se mi začaly třást. Se zatajeným dechem jsem mu odpověděl: „Já tě znám Newte. Jsem si téměř jistá, že už jsme se potkali. Nevím kde, nevím jak, ale už jsme se potkali. Nemám na to žádnou vzpomínku, ale mám takový pocit," odpověděla jsem, přičemž jsem cítila mé pumpující srdce. Newt se na mě usmál a v tu chvíli se dveře otevřely.

Stál v nich velmi mladý kluk, vzhledem kolem dvanácti let s kudrnatými hnědými vlasy, které byly celé rozcuchané. Ohnul se v pase, aby popadl dech. Po chvíli, kdy stále popadal dech na Newta promluvil: „Minho se vrátil z Labyrintu. Máš tu holku rychle odvést do zahrad na hlídání a pak jít tady zpátky na shromáždění kápů," rychle ze sebe dostal hoch. Newt rychle vstal, přikývl a chlapci poděkoval. Pak obešel stůl a šel ke mně. V hlavě mi problesklo to jedno slovo, které chlapec zmínil. Labyrint. Newt mi podal ruku a pomohl mi vstát ze židle. Opět jsem byla velmi zmatená. Rychle jsme prošli zchátralou budovou ven. Newt mě celou dobu držel pevně za ruku. Po pár krocích, které jsme od budovy ušli jsem ho svou rukou, kterou mě držel pevně přitáhla a otočila jsem ho čelem ke mně.

„O čem to mluvil Newte? Kdo je Minho a proč mluvil o nějakém labyrintu?" zeptala jsem se. Newt se prvně podíval na naše spojené ruce, pak na mě: „Diano, je mi to líto, ale teď ti nic říct nemůžu. Vedu tě do zahrad, tam se o tebe ti čóni postarají. Musím pak jít zpátky a spěchám. Prosím nedělej tam žádné plopákoviny. Pak se pro tebe vrátím," vysvětlil Newt. Pak se otočil zpět a šli jsme mlčky, ruce stále v držení. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, co řekl ten zadýchaný chlapec. Minho se vrátil z Labyrintu. V přemýšlení o labyrintu jsem pokračovala celou dobu mezitím, co mě Newt nechal v zahradách.

Díky, že jste si přečetli další kapitolu! Vaše podpora a komentáře mě vždycky motivují pokračovat. Pokud se vám příběh líbí, nezapomeňte ho ohodnotit – každý hlas mě moc potěší a pomůže mi příběh dostat k dalším čtenářům. :)