Bonusovky

32| Alessandro & Simon

To se mu zas něco povedlo. 

Byla to hromadná nehoda těsně před koncem jeho směny. Vlastně, už si oblékal kabát, když ho pager v kapse upozornil na pohotovost. A hned na tu mu začal volat Leo. "Co se děje?"

Pověsil kabát zpátky na věšák a vydal se pryč z šaten. "Nemám ještě tušení, byl jsem skoro na odchodu," odpověděl, zatímco se vydal... vlastně kamkoliv, kde mu řeknou víc. 

"Mám přijet?"

Alessandro se uchechtl. "Ty určitě. A holky pohlídá Pajda se Štěnětem, co?"

"Mohl bych je hodit k Auře nebo k našim," namítl. 

"Počkej chvilku."

Došel k recepci. Zeptal se, co se děje. A vykulil oči, když mu bylo řečeno, že došlo k havárii autobusu, do kterého pak vlítlo i pár osobních aut. Všechny jejich sanitky byly v pohotovosti, včetně vrtulníku. Nasucho polkl a přiložil si telefon zpátky k uchu.

"Já to slyšel," řekl hned Leo. "Fakt, můžu holky někam-"

"Ne, Leo," zastavil ho Alessandro na cestě zpátky do šaten. Téměř běžel, každopádně musel se obléct zpátky do pracovního. "Tohle bude krutý. Takže budeme potřebovat lékaře i na náhradu těch vyčerpaných. To budeš ty."

"To stejně bude znamenat, že budu muset holky někam zavést, protože tě z tama nedostanu," namítl. Alessandro se uchechtl, znal ho až moc dobře.

"Mám za sebou dvanáctku, myslím, že půjdu domů dobrovolně hned, jak budu moct. Vystřídáme se."

"Okay," špitl Leo. "Zkusím ti věřit. Tak jdi zachraňovat životy a kdyby přece jen něco, jsem tady."

"Díky," pousmál se a pak hovor tipl. Tentokrát se už opravdu rozběhl. 

Opravdu se někdo rozhodl vyzkoušet jeho postavení nového ředitele nemocnice, huh? První doběhl na pohotovost, ujistil se, že jsou všichni připravení, poslal pár zdravotníků na střechu k heliportu. Pak doběhl na traumatologii, protože podle prvotních informací jim pohotovost stačit nebude. 

Když doběhl, tam už tak trochu zmatek byl. "Přesouvám všechny pacienty do pokojů, aby se nám uvolnila tady lůžka," ozvalo se za ním. "Nějaký nový info?"

Otočil se na Simona. "Nemáš být doma?" nakrčil obočí.

"Šéf traumatologie, aby byl doma, když tu máme nehodu s desítkami zraněnými? Ty jsi mi vtipálek." Natáhl si rukavice. "Měl jsem končit hodinu zpátky, trochu jsem protáhl. A pak se stalo tohle."

Alessandro se podíval na hodinky, které měl propojeny se systémem. "Dvě minuty do příletu helikoptéry. Sedm do první sanitky. Máš to tady pod kontrolou?"

"Ano, šéfe. Pokud mi věříš."

"Tobě? Nikdy ne stoprocentně," ušklíbl se.

"To na tebe vytáhnu, až zase budeš chtít pohlídat holky," ukázal na něj prstem Simon. Alessandro se uchechtl a dal se na odchod - zpátky na příjem, protože tady měl někoho, komu plně věřil. Někdo to musel korigovat ale i tam. 

Sotva ale udělal krok, zavrávoral. "Alessandro-"

"Jsem v pohodě," přerušil ho. Otočil se. "Stejně teď nemůžu domů snad, ne?"

"Mohl by ses vyměnit s Aurou. Nebo s Leem," namítl Simon. 

"Na to není čas," utrousil a odešel. To Simonovo povzdechnutí slyšel až u výtahu. 

Přesně proto se mu zase něco povedlo. Protože ano, sice dalších několik hodin korigoval ten chaos, který nastal, zachraňoval životy, uklidňoval zraněné děti, zkrátka dělal svou práci, taky měl ale za sebou dvanáct hodin regulérní směny po neprospané noci, protože Viv prozvracela její půlku. Takže v kombinaci s touto pohotovostí se už ani nedivil, jak mimo byl. Nedivil se, že jeho noha už taky volala po odpočinku.