Bonusovky

34| Leo & Alessandro VIII.

"Děláš si srandu?"

Leo zmateně vzhlédl od věšáku s klíči. "Co?"

"Proč bereš klíče od auta?"

"Tak jedeme na nákup, ne?"

"A obchod je doslova deset minut chůze."

"Ale budeme brát nákup!"

Alessandro se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Tohle je snad ta nejvíce americká věc, co můžeš udělat. A to já jsem tady ten bez nohy."

Leo se zamračil. "Jak to myslíš?"

"Vy jezdíte všude," prohodil a vzal mu klíče od auta z ruky. "Osm minut, Leo. To ujdeme."

"Pf, nedělej ze mě tipického Američana," zamumlal Leo. "Jsem nadprůměrně vzdělaný a vím, že Evropa není jeden stát. Jen jsem ti chtěl ulehčit."

A přesně takhle začalo jejich první pořádně soužití. Ty malé kulturní rozdíly se objevovaly denodenně - Alessandro preferoval chladnější ložnici pro spánek, Leo mel raději teplo. Alessandro preferoval nejraději chodit do obchodu co druhý den pro čerstvé suroviny, Leo byl více zvyklý na nákupy jednou týdně, plnou ledničku více trvanlivých potravin a taky nadměrné objednávání jídla, zatímco Alessandro si raději uvařil. Leo taky s šokem zjistil, že Alessandro nikdy pořádně nepoužil sušičku - v New Yorku ani v Barceloně ji neměl a když ji chtěl Leo koupit do jejich bytu, protože mu to přišlo jako nezbytnost, Alessandro opravdu nechápal, proč by měli nadbytečně tak velkou mašinu.

Za jejich čas v New Yorku nebo Barceloně se tyto malé rozdíly tolik neprojevovaly, nebo minimálně byli oba nastavení spíše v dovolenkovém módu. Ta místa nebyla jejich domov. Tenhle byt ale už ano. 

Takže ze začárku trochu bojovali. Leo občas naštvaně zavolal Simonovi a postěžoval si na to, že ho Alessandro zase napomenul za to, jak neustále cpe sýr do každého jídla a dával mu přednášku, jaký typ sýra patří na jaký druh jídla. Pak se ale tomu musel vždy zasmát. 

Protože tohle přesně bylo to, co od života chtěl. Hádat se se svým přítelem, jetli rajčata patří do ledničky nebo ne. 

Leo dokončil ročník, hned pak nastoupil na atestace na pediatrii, kam ho přijali, a opět tak byli skoro jako v New Yorku. Alessandrovi stačilo pět měsíců, aby se stal zástupcem primáře pediatrie, Leův přimý nadřízený ale nebyl. I tak ale s ředitelkou nemocnice otevřeně mluvili o jejich pravdě - o jejich vztahu. A tak tady se skrývat nemuseli. 

"Mám v plánu se dneska z práce stavit na Indii, protože mám neuvěřitelnou chuť na mango chicken. Můžu nebo objednat jídlo po druhé za tento týden je až moc americký?" zeptal se Leo jednoho dne, kdy potkal Alessandra u stolku na chodbě před jedním pokojem, jak zapisuje něco do složky pacientky.

Alessandro nevzhlédl, psal dál, ale uchechtl se. "Ptáš se už na povolení?"

"Nechci, aby sis myslel, že ses doopravdy zamiloval do někoho jinýho a a teď zjišťuješ, že jsem jen podrůměrnej Američan."

"Jsi Američan," odpověděl Alessandro. "Podprůměrnej už s tím jde automaticky."

Leo si odfrkl, hravě ho praštil, Alessandro se zasmál. 

"Dělej si, co cheš, prosím tě," řekl pak. "A mně vezmi chicken korma."

Leo protočil očima. "To jsem si mohl myslet."

Alessandro se pousmál. "Teď, zkus najít všechny stážisty, kteří jsou tady a nemají zrovna co dělat. Jdu na operaci, tak můžete svou nečinnost strávit produktivně a aspoň se podívat."