Bonusovky

35| Marco & Carter

Marco čekal u dveří od auta na straně spolujezdce, než se Carter i s berlemi dostane ven, zatímco mu na tváři hrál lehký úsměv. Pak za sebou uslyšel zvuk a otočil se - paní Hansleyová k ním hnala a přes prsa si přetahovala svetr, jako by snad nebyla půlka srpna, hned za ní její manžel.

Jasně, že se báli, že se něco stalo s jejich synem. Marco mu říkal, že jim nemá jen stručně jejich návštěvu se slovy, že jim potřebují něco říct. Ne, když jejich syn byl stále o berlích, patnáct měsíců po jeho zranění.

Carter se narovnal a chytil rovnováhu, Marco tedy zabouchl dveře. Carterova máma k nim doběhla se starostí v očích, objala Marca na přivítanou, pak se otočila ke Carterovi a pořádně si ho prohlédla. "Co se teda děje?"

Marco se přivítal i s panem Hansley, u kterého hned poznal, že by to nijak ani neřešil, kdyby jeho žena neudělala pravděpodobně celou scénu o tom, že se určitě stalo něco špatného. Nestalo. Jen jim přišli oznámit zásnuby, o kterých neměli tušení, protože Carter se nezmínil, že to má v plánu.

Uběhly tři dny od toho momentu. Zatím si to nechávali pro sebe a jen to oznamovali svým nejbližším, teď tedy i Carterově rodině.

Zítra měli jet za Marcovou. Z toho byl lehce nervózní, protože i když za ty měsíce si vytvořili s nimi vztah, že občas přijeli i na návštěvu, stále šlo tak trochu vidět, že by preferovali po boku jejich syna nějakou dívku. Naštěstí ale tolerovali jeho volbu. A tolerovali to natolik, aby Carterovi pokaždé navařili a nutili ho jíst k prasknutí, což byl tak trochu jejich jazyk lásky.

"Nic se neděje, mami," odpověděl Carter pobaveně. "Tedy, ne v tom slova smyslu, ve kterém si myslíš. Jsem v pohodě."

"Já ho varoval, že vás akorát rozruší," vsunul se do konverzace Marco a významně se na svého přítele podíval. Tedy snoubence. Už to byl vlastně snoubenec.

Carter se na něj ušklíbl. Jeho máma tedy jen nad nimi lehce protočila očima a začala je hnát dovnitř. "Tak pojďte. Máte skvělé načasování, zrovna jsem postavila vodu na čaj."

"Ještě vezmu pár věcí z kufru," omluvil se Marco a protáhl se k zadní části auta. Měli pár věcí, které chtěli hodit na půdu a samozřejmě, když už přijeli oslavit něco jejich, Marco musel taky něco upéct.

Carterova máma ho hned prokoukla. "Co tentokrát?"

"Jen takový dort, trochu jsem experimentoval," odpověděl. Přešla k němu ke kufru, aby mu pomohla, zatímco Carterův táta se ho začal vyptávat, jak se cítí.

Marco popadl formu s dortem a podal ji paní Hansleyové, aby mohl pobrat ty ostatní věci a nemuseli jít tak dvakrát. Vůbec si tak neuvědomil, že jeho nový zásnubní prsten bude v tu chvíli jak na výstavce. Takže vyloženě vyjekla.

Nejprve se na ni podíval lehce překvapeně, nechápavě. Rychle odložila dort zpátky do kufru a pak ho popadla za ruku. "Tohle je ono?" zeptala se netrpělivě. "Prsteníček levé ruky! To musí být, že?!"

Marcův úsměv se pomalu rozšířil. Periferně zahlédl, jak se Carter s jeho tátou otočili, na Carterově tváři lehký úsměv. "Jí neuteče vážně nic," slyšel ho vydechnout.

Což taky Marco bral jako potvrzení, že to tedy můžu potvrdit. A tak přikývl.

Nedokázal vlastně ani popsat, jak Carterovu rodinu miloval. Jasně, věděl, že oni narozdíl od jeho rodičů neměli problém se sexualitou svého syna a věděl, že mají rádi i ho, i tak ale nečekal, že paní Hansleyová radostí vypískne, dvakrát si poskočí a pak ho silou, která ho překvapila, vyloženě vtáhne do silného objetí.