Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

1

KESSIDY

„Už je mi osmnáct." Připomněla jsem svému drahému starostlivému bratrovi. Napíchla jsem si na vidličku kousek mrkve a ignorovala jeho zamračený pohled.

Sroloval noviny na stůl vedle sebe. „A právě proto bychom ti měli začít aktivně hledat partnera."

Protočila jsem očima. A už to bylo zase tady. Možná je jednadvacáté století a ženy mají větší práva, než tomu bylo v minulosti, bohužel, u mojí rodiny to tak úplně neplatilo. Stále jsme se držely jistých zvyků a tradic přetrvávajících z minulosti. A i když i my jsme o dost zcivilizovatěli, pořád jsme byly jednou půlkou zvířata.

Nebo hlavně muži, kteří si stále žili v onom omylu, že pokud si vyberou svoji vyvolenou, mají právo si ji přehodit přes rameno, odnést do jeskyně a nepustit ji ven dřív, než ji přivedou do jiného stavu.

„Mám jít na vysokou. Navíc bych ráda i cestovala."

„Cestovat můžeš i s druhem." Namítl okamžitě.

Povytáhla jsem obočí a sjela pohledem na osobu sedící po jeho pravé ruce. „Malo." Oslovila jsem drobnou tmavovlásku. „Kam, že tě to bratr po svatbě vzal?"

Mlčela. Sklopila pohled ke svému talíři a rty se jí zvlnili do malého úsměvu. „Přesně. Nikam. Od té doby co jsi ji prohlásil za svou družku jste nevytáhli paty z města." A to jsem nezmínila to její velké břicho, které jí už pomale nedovolovalo si ani nazout boty.

S Malou jsem prožila celé své dětství i dospívání. Bydlela vedle nás. Byla jen o pár měsíců starší než já. Chodili jsme spolu do školky a seděli spolu v lavici ve škole. A s příchodem jejích osmnáctin, BUCH, pouto mezi ní a mým bratrem se najednou probudilo.

Kdyby nebyl bratr Alfa, mohla by protestovat, mohla by jejich propojení odsunout na později, klidně i o pár let. Stejně tak by mohli zasáhnout její rodiče a domluvit se s jejím nastávajícím, že ji prvně nechá alespoň v klidu dokončit školu a pak se můžou bavit o jejich spojení. U řadových vlků tohle nebyl problém. Jenže bartr byl Alfa a tak s tím nemohla nic dělat.

Alfovi instinkty byly vždycky vyvinutější. Stejně tak jeho touha. Majetnickost. Moc. Všechno to bylo zesílené.

Pokud Alfa našel svoji družku, nemohl do jejich vztahu nikdo zasahovat.

Když si vzpomenu, jak jsme s ostatními připravovali maturitní večírek a Mala dobíhala na záchod zvracet, protože už nosila ve svém těle malou verzi mého bratra...

Na druhou stranu, i když ji to pouto zprvu zaskočilo, nevypadala nešťastně. Spíš naopak. Zářila. Zdálo se, že je šťastná a já jí to opravdu přála. Jim oběma jsem to přála. To ale neznamenalo, že já budu stejný případ.

Bratr si zhluboka povzdechl. Promnul si kořen nosu. „Kessidy. Měla bys jít příkladem. Jsme Alfa rodina. Když bude víc a víc vlčic oddalovat spojení, nejen, že bude ve smečce neklid, ale důsledkem toho se zrodí i méně vlků. Naše populace postupně klesá."

Vidličkou jsem po talíři posouvala hrášek. Nechutnal mi. Nikdy jsem ho nejedla a přesto ho naše kuchařka stále dokola přidávala snad do všech jídel jen proto aby si sama dokázala, že mě ho jednou donutí sníst. Byl to náš takový malý tichý boj.

Maskovala ho, schovávala a čekala, kdy konečně podlehnu jeho chuti.

Ale to se jen tak nestane. A já ho vždycky odhalím!

„Ostatní Alfové na to mají stejný názor. Proto jsme se rozhodli, že ples Spřízněných duší budeme pořádat každý rok."

Klidně jsem odložila příbor. Ubrouskem jsem si otřela koutky úst. „Na ten ples mě nikdo nedostane." Sdělila jsem mu prostě.

Ples Spřízněných duší se dříve pořádal každých pět let, sešli se tam všichni nezadaní, kteří se chtěli propojit a zatím se jim to nepodařilo v rámci smečky.