Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

26

KESSIDY

Nechápu co se děje.

Oprava. Chápu to. Vím, co se děje. Ale jak k tomu všemu došlo?

Marcus mě jeden den požádá o ruku, navlékne mi prsten. Ještě ten samý den odjedu na rozlučku se svobodou a jakmile se z ní druhý den vrátím, čekají na mě svatební šaty?

Připadá mi, že všechno najednou nabralo tak rychlý spád, že se z toho nestíhám vzpamatovat.

Máma sedí na pohovce a pláče dojetím. Vedle ní sedí paní Steelová, podává jí kapesníky a soucitně ji hladí po rameni.

Teta mi před chvílí donesla svatební kytici.

Jsou tu prý všichni moji přátelé, celá naše rodina a pár známých. Holky se snaží probrat ze včerejší noci, aby teď v těch nádherných pastelových šatech vypadaly alespoň trochu reprezentativně. Až na Alici. Ta se rozplácla v posteli a usnula hned, jak jsme sem přišly. Což mi příjde k smíchu. Najednou se jí chce spát....teď když se něco děje a ona je toho součástí. Přitom to není tak dávno, co se rozčilovala, že ji nechali v pokoji zatímco ostatní jsou na jednom nejmenovaném plese.

Upřímně, doufám, že to dnes opravdu zaspí a probudí se až ráno.

Kadeřnice mi natáčí vlasy, manikérka se postarala o moje nehty a vizážistka mi udělala opravdu nádherný přirozený makeup.

Maja pochoduje s táckem s jednohubkami po pokoji. Podle ní, když u jídla chodí, zároveň spaluje a kalorie se neusazují tak rychle. Podle mě si tím spíš užene žaludeční vředy. Ale nechci jí do toho mluvit.

Já...se dneska vdávám. Ještě před pár dny bych z té myšlenky byla vyděšená. Ale teď? Jediné na co myslím je Marcus. Chci ho konečně vidět. Potřebuju ho vidět a hlavně cítit.

***

Trochu se mi třesou kolena. Dlaně mám zpocené. Táta mě drží pevně. Jsem si jistá, že by mě nenechal upadnout.

Šaty mi těsně obepínají hrudník i pas. Jsou krásné. Jako z pohádky.

Když jsem si je oblékla, máma se znovu rozbrečela. I Maja měla v té chvíli na krajíčku.

Tóny svatebního pochodu se nesou po louce. Procházím uličkou po rozvinutém koberci na němž jsou naházeny plátky bílých růži. Celá cestička je lemovaná vázami s květinovým aranžmá.

Je tu strašně moc vlků. Všichni na mě upírají pohled. Cesta ke stupínku se slavobránou se zdá téměř nekonečná. Ale jen do chvíle než zvednu oči. Pohled na Marcuse v tmavě modrém obleku v klopě s růží, ve stejné barvě, jakou mám já ve svatební kytici, mi bere dech.

Neexistuje nic, než on. Čekající na mě. A s ohledem na to, jak se a mě dívá, vím, že pro něj zase neexistuje nic jiného, než já.

***

Od tří hodin do půlnoci, jako by čas dvakrát zrychlil. Po tom, co si s Marcusem složíme sliby, přichází na řadu nekonečné gratulování, focení, jídlo, zase focení, první tanec, házení kytice (chytla ji Lana a snažila se u toho pomrkávat na Leea) ten se buď vůbec nechytal, nebo nechtěl chytat. Když jsem se ho na to později večer zeptala, odpověděl mi, že rozhodně netouží po tom si na krk uvázat někoho, jehož věk končí na náct. A to se týká i krátkodobého povyražení si.

Michael se mi od té chvíle, kdy se provalilo, že mám druha neozval. Když jsem ho zahlédla mezi hosty, zahřálo mě to u srdce.

„Ahoj." Přisedla jsem si k němu na baru. Muse i Alex se v tu chvíli vypařili, aby nám dopřáli alespoň trochu soukromí. Za což jsem jim byla vděčná. Občas se chovali jako nevyzrálí blbečci, ale měli i své lepší chvilky.

„Ahoj." Oplatil mi. Stroze a úsečně.

„Jsem ráda, že jsi tady."

Hrál si s prázdnou skleničkou před sebou. „Jo,...no já asi taky."

Položila jsem mu dlaň na předloktí. Doufala jsem, že se pak na mě podívá. Nechtěla jsem aby se to, co jsme spolu prožily proměnilo ve špatnou vzpomínku. Měla jsem ho ráda. Byl to můj kamarád a tak jsem na něj taky chtěla myslet. „Mrzí mě to."

Bezmocně zavrtěl hlavou. „To mě taky....ale-" zhluboka se nadechl a trochu se narovnal. „nemůžeš za to. Nebyla to tvoje volba." Zní zahořkle.

„Michaeli, věřím, že na tebe někde čeká tvoje družka." Snažím se ho povzbudit.

Natáhne se pro naplněnou skleničku, kterou před něj barman postaví. S otázkou v očích se zadívá na mě, jestli si chci něco objednat. Lehce na něj zavrtím hlavou a on se jde věnovat dalším zákazníkům.

„Přeju ti jen štěstí Kessie." Nepodívá se na mě. Zvedne se ze židle a jde pryč. Mrzí mě to. Patří do mého života co si pamatuju.

Ještě chvíli tam jen tak stojím. Vím, že mě Marcus pozoruje. Pozoroval mě celou dobu. A jsem mu vděčná, že mi dává prostor.

Keren mi přehodí ruku přes ramena. „Dej mu čas." Radí mi. Vím, že má pravdu a nezbývá mi než doufat, že čas to všechno otupí. Přála bych mu, aby si co nejdřív našels voji družku a pochopil, že to co jsme měli mezi sebou je nic v porovnání s tím, co prožívám já právě teď.