Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

32

KESSIDY

Ještě před nedávnou dobou jsem si svůj život představovala úplně jinak. Když jsem jela pomoct tetě na ten ples, ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že to takto dopadne.

Bála jsem se té změny. Zbytečně.

Pátá smečka byla mým domovem prvních osmnáct let mého života. Narodila jsem se v ní. Vyrostla jsem tam a zažila spousty krásných věcí. Ale už jsem tam víc nepatřila.

Po zbytek svého bytí budu patřit sem, ke svému druhovi a jeho smečce. Protože vím, že je to tak správné a cítí to nejen můj mozek, ale i srdce a celá podstata mého bytí.

Letní déšť mi dopadá na obličej. Ve vzduchu je cítit mokrá hlína a tenisky na nohou mám úplně promočené. Ale jsem šťastná.

Roztáhnu ruce, točím se dokola a užívám si to. Miluju déšť.

Stojím tu v prázdném prostranství, na louce, ale za nedlouho, až se tu budu takto točit, nepadne na mě jedna jediná kapka, protože budu stát pod střechou. V obývacím pokoji, přesněji.

Dnes jsme odsouhlasily finální návrh domu.

Shodli jsme se, že bude postavený z červených cihel. S černou střechou. Přízemí a jedno patro. Nic okázalého. Spíš venkovské sídlo s velkými otevřenými prostory. Za domem necháme udělat dřevěnou terasu. A pak, až bude dům hotový, chci se vyřádit na zahradě. Postavit skleník a vedle něj mít vyvýšené záhonky se zeleninou. A vzadu v rohu, tam kde končí náš pozemek a začíná les, chci altánek, který nechám obrůst divokou růží.

Už zítra sem přijedou s bagry, aby vykopali základovou desku. Do roka bychom se měli stěhovat. Aspoň tak nám to řekli.

Za rok budu mít svůj dům. Svou zahradu i svoje místo pro život.

„Kessie?" volá na mě Lee z krajnice, telefon si strká do kapsy a tváří se vážně. „Musíme jet do nemocnice."

***

Svět je zvláštní místo. Život je skládačkou neočekávaných chvil, které přinášejí nejen slzy radosti, ale i smutku. A hranice mezi těmito dvěma protiklady je velmi tenká. Může to být rozdíl jen jedné sekundy, kdy se vaše vnitřní rozpoložení změní.

Letní deštík, který jste si užívali se najednou změní ve smutný.

Nedávno jsem seděla v podobné bílé nemocniční hale a na světě jsme vítali nový život.

Teď tu sedím pro to, že se s životem loučíme.

Paní Steelová se opírá o svého manžela. Je unavená. Těžko říct, jak dlouho už tu byla, než jsem sem dorazila já.

Lee mě odvezl domů, abych se převlékla do suchého oblečení a hned potom jsme vyrazili. Když jsem přišla, paní Steelová i pan Steel tu mlčky seděli v chodbě. Ona měla oči začervenalé a opuchlé. On se tvářil vážně a strhaně. Oba mě objali, tiše poděkovali, že jsem přišla a zase si sedli.

Marcus dorazil jen chvíli po mě. Uvolnil se z práce, hned jak mu to povinnosti dovolily.

A tak tu teď všichni mlčky vyčkáváme. Nevím, jak je to dlouho. Hodiny nekontroluju. Občas kolem projde doktor. Nebo zaslechnu nějaký zvuk z vnitřku pokoje u něhož jsme. Křik, vztek, pláč.

Nevím co mám říct. Nevím, jak se tvářit ani co dělat. A tak jen civím před sebe. Otupělá a zmatená, protože když se něco takového stane, i když se to netýká přímo vás osobně, tak vás to zasáhne.

S Margaret jsem se setkala jen dvakrát. Na svatbě, kde se s Aronem zdržela jen chvíli, protože ji trápily nějaké těhotenské neduhy a v soukromí jen jednou, když se se mnou přišla seznámit. I když jsme si do oka zrovna moc nepadly a já si na ni udělala svůj obrázek, nic špatného jsem jí rozhodně nepřála.

Ani jí, ani Aronovi. Ač naše vztahy nebyly nejvřelejší. Nikdo si nezasloužil přijít o dítě.

Z toho mála, co jsem se dozvěděla, začala v noci krvácet. Říká se, že nejrizikovější jsou první tři měsíce těhotenství a jakmile se dostanete úspěšně za tuto hranici, máte napůl vyhráno. Ona byla ve čtvrtém měsíci. Je mladá a zdravá. Miminko na poslední kontrole, kde jim řekli dokonce pohlaví, vypadalo také v pořádku. Nemělo se to stát. A přesto se to stalo.

Doktoři to nedokázali zastavit. Když sem dorazili, srdce dítěte už nevykazovalo žádnou činnost. A tak ji odvezli na sál, aby její těhotenství ukončili.

Je to smutné.

Markus mi tiskne ruku. Občas mi po jejím hřbetě přejede palcem, nebo na mě pohlédne. Jako by se stále ujišťoval, že tam jsem.

A já tam pokaždé jsem. Vedle něho, s ním, pro něj. Držím ho.

Když Aron vyjde ze dveří, nechce se mi dívat do jeho tváře, protože přesně vím, co tam uvidím. Bezmoc a smíření.

Oba jeho rodiče ho obejmou. Paní Steelová se znova rozpláče.

„Je mi to líto." Zašeptá Marcus, když si k sobě bratra tiskne. A Aron mu to objetí plně opětuje. Mírně skloní hlavu a schovává si obličej v Marcusově rameni. Otřese se potlačovaným vzlykem a můj druh si ho k sobě ještě víc natiskne. Šeptá mu slova útěchy. I když ví, že to mu příliš nepomůže. Ale dává mu tím najevo, že tu pro něj je.

Je zvláštní je takto vidět, zvlášť když vím, jaký vztah mají. Ale všechny jejich neshody, jako by se v tu chvíli rozplynuly.

Důvod proč jsme se tu sešli je smutný, a přesto, kdyžty dva vidím, snažím se v tom najít cosi pozitivního.