Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

2

MARKUS

Na poslední chvíli se mi povedlo se vyhnout Leeově pěsti. Téměř jsem cítil, jak se mi jeho klouby otřely o kůži na tváři. Kurva. Co to se mnou bylo? I když byl o pár centimetrů vyšší, než já, normálně proti mně neměl nejmenší šanci a já ho do pár minut položil na lopatky.

„Nesoustředíš se." Posmíval se mi zatímco kolem mě kroužil.

Pot mi stékal po čele do očí. Tělo jsem měl celé napjaté a neklidné. Vystřelil jsem proti němu, ale moje nohy byly pomalejší a ruce těžší. Bez sebemenších problémů se mojí ráně vyhnul.

„Nesoustředíš se." Ozvalo se znovu, tentokrát ze strany ringu od mého otce, jehož příchod jsem nezaznamenal? Kurva. Vážně jsem byl dneska úplně mimo.

A v tu chvíli mi čelistí projela ostrá bolest. Lee, ten žebrák jeden mě právě vážně trefil? Tak tohle teda ne.

Vztekle jsem zařval, až se vzduch v místnosti rozvibroval. Projel mnou žár. Vyletěl jsem a srazil ho na zem. Dopadl tvrdě. Hlava se mu od žíněnky odrazila a trochu se rozkašlal. Vyrazil jsem mu svoji silou dech.

Nečekal jsem, až se vzpamatuje. Rukou jsem mu stiskl hrdlo a přitlačil na ohrizek. Ještě víc se rozkašlal a začal proti mně bojovat. Snažil se mě ze sebe shodit, ale marně. Proti mojí síle neměl nejmenší šanci.

Zvuk otcových bot klapajících o podlahu se rozléhal jinak prázdným prostorem tělocvičny. „Markusi, to už stačí." Promluvil ke mně.

S těžký oddechováním jsem se překulil na zem vedle Leea. Ten si okamžitě začal mnout bolavý krk. Kašlal a snažil se nabrat vzduch do plic.

Ležel jsem, snažil se zklidnit oheň, který mi projížděl žilami, a zíral na zářivku zabudovanou do stropu. Dnešní den stál za hovno a to bylo teprve osm ráno.

„Do prdele." Ulevil si Lee, když se rozdýchal. Byl to pořádný kus chlapa, zkušený bojovní, stratég. Můj nejlepší přítel od dětství a moje Beta. „Co to s tebou dneska je?"

„Aron včera oznámil, že je jeho družka těhotná." Odpověděl za mě otec.

Aron, můj zpropadený mladší bratr. Nikdy jsem s ním neměl láskyplný vztah, spíše naopak. Byly jsme něco jako konkurenti. Už od dětství se snažil otci dokázat, že on je ten silnější, schopnější, prostě po všech stránkách lepší z nás dvou a právě proto by měl být on Alfou.

Neváhal by a kdyby se mu naskytla příležitost, klidně by mě bez mrknutí oka zabil. Jen proto, aby získal ten post, který aktuálně náležel mě.

Já byl silnější. Chytřejší. Schopnější. Ten post mi po právu náležel. On neměl nic víc, co bych já neměl...snad, až na jednu věc. Družku. A dědice na cestě.

Docela zásadní věc. Kurva!

Tu jednu jedinou věc, kterou jsem nemohl nijak ovlivnit. Čekal jsem na ni. Předpokládal, že když budu trpělivý tak se objeví. Jenže když mi bylo třicet, začal jsem ztrácet víru a tak jsem se rozhodl, že zkusím štěstí s jednou docela vhodnou vlčící od nás ze smečky. Taky nebyla spárovaná a její sympatie ke mně byly dost zřejmé.

Jenže z našeho spojení nic nevzešlo. Sex, byl prostě jen sex. Tělesná potřeba, kterou jsme navzájem ukojily. Tři roky jsme spolu spali. Ale za celé ty tři roky nebyl den, kdy bych jednou jedinkrát ucítil její plodné dny. Kdy bych měl nějakou zvláštní touhu nebo potřebu.

A tak si svoje plodné dny hlídala ona, podle kalendáře. Ale ani tak to k ničemu nebylo.

Po třech letech jsme se rozhodly náš vztah ukončit. Chvíli předtím, než si našla svého opravdového druha v jiné smečce. Tehdy se na mě všichni dívali s lítostí, jako bych o něco přišel.

Já ale nic necítil. Bylo mi to úplně jedno. Nezáleželo mi na tom, jestli ji šuká někdo jiný. Nepotřeboval jsem ji k životu. Jediný důvod, proč jsem s ní byl, byl ten, že jsem přestal věřit, že příjde žena, která by mi byla předurčena. Potřeboval jsem jen dědice. Jakmile by mi ho porodila, klidně mohla zmizet z mého života.

Jenže mi žádného dědice nedala.

„Jsem v pohodě." Odsekl jsem naštvaně, když jsem se zvedal. Bez jediného pohledu na ně jsem seskočil z vyvýšené plošiny na níž jsme zápasily. Vešel jsem do šaten. Zpocené oblečení jsem odhodil do koše v rohu místnosti. Skopl jsem ze sebe boty a vešel do dlážděného prostoru koupelny. Opřel jsem se o stěnu a nechal si po zádech stékat studenou vodu ze sprchové hlavice nad sebou.

Měl jsem už tolik žen. Každá z nich by prodala svoji duši jen pro to, aby mohly být ženou Alfy....Jenže tak to nefungovalo. Žádná z nich mi nemohla dát, to co jsem potřeboval, pokud to nebyla moje pravá družka.

Bylo mi třicet čtiři. Byl jsem dobrým Alfou. Moji lidé mě uznávali a respektovali. Nemusel jsem mít strach, že by se rozhodli následovat mého bratra. Zatím. Zatím.

Jenže co bude teď, když založí rodinu? S každým jeho dalším dítětem a mým osamnělým rokem se bude pravděpodobnost mého nahrazení zvětšovat. Můžu mít sílu. Můžu bratra v souboji porazit. Ale to nebude nic měnit na tom, že on jim poskytne perspektivu do budoucnosti. Následníka, kterého já nemám.

Sprcha vedle mě se probudila k životu. Lee si pod ni stoupnul. Nabral si do dlaní mýdlo a začal si je roztírat na tělo. „Půjdeš na ten ples. Až se rozkřikne, že se zúčastníš, víš kolik svobodných vlčic tam kvůli tobě přijede?"

„Ne." Zamítl jsem to. Nebudu se předvádět na žádném plese, jako kus masa, který je připravený ke koupi. Znal jsem tyhle akce moc dobře. Před čtyřmi lety, když ten ples byl, jsem se ho zůčastnil. A bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažil.

Sesypaly se tam na mě, jako dravé sršně. Jedna překřikovala druhou. Cpali se mi do výhledu a doufali, že právě ony budou mít to štěstí a projeví se u nich pouto, které by nás k sobě táhlo.

Právě tehdy, když jsem na svoji družku nenarazil, vznikl ten nápad, to zkusit prostě s vybranou vhodnou vlčicí, který byl ve výsledku k ničemu.

„Když nepůjde Mohamed k hoře....může jít i hora k Mohamedovi." Hodil po mě lahvičku se sprchovým gelem.