Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

11

KESSIDY

„Kam to jedeme?" ptám se zmateně, když mineme nájezd na dálnici, která je nejrychlejší cestou na letiště.

Jsou tři odpoledne. V tuhle dobu jsem už měla být doma. Místo jakéhokoli vysvětlování jsem mámě jen napsala zprávu, že letadlo má zpoždění a dorazím až na večeři. Tetu jsem poprosila o to, aby zatím mlčela a Alici naštěstí vzala telefon. Jako trest. Neřekla za co. Myslím, ale, že i jí došlo, jak se stala ona věc s letenkami.

Alice a žádný telefon. Plusové body pro mě. Jistě by totiž už všechno vyslepičila v našem společném chatu.

„Na letiště." Odpověděl mi Marcus, aniž by zvedl oči od počítače, který měl na klíně. Otevřel si ho hned, jak jsme nastoupily do auta, protože si prý potřeboval vyřídit nějaké pracovní emaily. Na sebe si oblékl černý oblek, který mu padl, jako ulitý. Přemýšlela jsem, jestli je to kvůli tomu, že se má seznámit s mými rodiči, a nebo tak prostě běž ně chodil.

„Odbočku na letiště jsme minuli."

„Na moje letiště." Ťukal prsty do klávesnice.

„Ty máš letiště?" zmateně jsem k němu pohlédla. Každá Alfa rodina byla bohatá. Tak nějak. Ani my jsme neměli hluboko do kapsy.

Bydleli jsme v hezkém poměrně velkém domu s bazénem a udržovanou zahradou. Rodiče vlastnili několik nemovitostí, které pronajímali. Což byl hlavní zdroj rodinného příjmu. Letistě jsme ale neměli.

„Samozřejmě." Zatvářil se téměř dotčeně, že pochybuju o jeho tvrzení.

„Je to jen ranvej, letadlo a hangár. Nic velkolepého." Otočil se ke mně z přední sedačky Lee. Spolu s námi v autě jel ještě řidič. Teta s Alicí a Estel jeli v autě za námi.

No, i ranvej, letadlo a hangár, mi přišli už dost. „Co vůbec děláš?" chtěla jsem vědět. Ovládl mě nepříjemný pocit. Co když je to drogový dealer? Nebo ještě něco horšího? Protizákonného.

Nikdy jsem se příliš nepídila po tom, co se v ostatních smečkách děje. Co kdo vlastní ani čím si vydělávají. Mohl mít dopravní společnost? To by to letiště vysvětlovalo. Třeba dělá do letecké přepravy.

Zavřel laptop. Zastrčil ho do kapsy na sedačce před sebou. „Hlavně investuju a pak na těch investicích vydělávám."

„Takže akcie?" hádala jsem.

„Taky." Přikývl. Uhladil si klopy saka a trochu popotáhl za rukávy. „Co tvoji rodiče? Očekávají můj příjezd?"

„Zatím ne." Přiznala jsem zahanbeně. Žaludek se mi stáhnul a já zalitovala, že jsem se tak nacpala těmi máslovými croasany s marmeládou.

Protočil očima. Natáhl se přese mně pro moji kabelku a vytáhl z ní telefon. „Zavolej jim."

„Má pravdu. Bude to pro ně menší šok." Zapojil se i Lee.

S povzdechem jsem kapitulovala. Našla jsem v adresáři kontakt a vytočila ho.

„Ahoj zlato. Už jste přistály?" ozval se v reproduktoru důvěrně známý hlas. Někde v dáli zakřičel můj táta také pozdrav. Vlčí vytříbenější sluch zajišťoval, že i když byl hovor soukromý, vlastně ho vyslechli všichni ve vašem okruhu.

„Ne, teprve budeme nastupovat do letadla. Já jen...musím ti něco říct mami." Po zádech mi sjela krůpěj potu.

„Ano?" zeptala se váhavě.

„Víš....někoho jsem potkala." Bože, cítila jsem se tak strašně provinile, jako bych ji zradila. Nevzala si k srdci všechny její obavy a vykašlala se na slib, že se o mě nemusí bát.

Matka se ostře nadechla. „Jak, potkala?" hlas se jí mírně zadrhl. „Koho potkala?" ptal se táta.

„Druha." Nebylo k ničemu to zdržovat, nebo chodit kolem horké kaše. A tak jsem to na ně rovnou vypálila.

Máma něco nesrozumitelně zamumlala. V telefonu se ozval nějaký šramot. „Doufám, že jsi tomu mládenci jasně řekla, že musí nejdřív promluvit se mnou, než se ti začne dvořit." Nyní zněl tátuv hlas srozumitelně a jasně. Předpokládala jsem, že ten šramot tedy znamenal, že si přebíral sluchátko od mámy.

Při slově mládenci vyprskl Lee smíchy. Rychle si rukou zacpal ústa a ramena se mu otřásala, jak se to snažil držet v sobě. V zrcátku jsem si všimla, že i řidič zacukali koutky úst.

Vlastně, to bylo celkem vtipné. Skoro i já se zasmála. Skoro. Kdybych neviděla Marcusův tvrdý pohled. Jemu asi moc do smíchu nebylo.

„Samozřejmě." Řekla jsem mu to. Bylo to téměř to první co jsem na něj vypálila. Jen ho to moc nezajímalo.

„Dobře." Táta úlevně vydechl. „Kdy se nám přijede představit?"

„No...právě proto vlastně volám. Přijede dnes. Se mnou."

Zase ten šramot. Nějaká nečitelná poznámka a opět mámin hlas. „Kolik mu je? Je slušný? Odkud je?"

„Mami." Povzdechla jsem si. „Dneska ho uvidíte."

„Má aspoň nějakou normální práci?" vykřikl z povzdálí táta.

To těžko říct. „Asi ano." Odpověděla jsem váhavě. Auto se mírným cuknutím zastavilo. S úžasem jsem zírala ven z okýnka na menší soukromé letadlo s Marcusovým příjmením na boku.