Příběh spřízněných duší - Marcus a Kessidy

14

MARCUS

A bylo to tady. Vyjednávání podmínek. Samozřejmě, že bych byl raději, kdyby se moje družka rozhodla zůstat doma a profitovat z toho, že jsem vydělával dostatek peněz. Pokud ale tak moc chtěla na vysokou...tak prosím. Bránit jí v tom nebudu. To ale neznamená, že ji v tom hodlám podporovat.

S trochou štěstí bude před začátkem semestru už těhotná. Takže mě to nemusí ani nijak zvlášť trápit.

„Vážně?" Kessie se na židli nadšeně napřímila. „Přijali mě na Kolumbijskou do New Yorku. Kde budeme vůbec bydlet?"

Kde budeme bydlet? No v New Yorku určitě ne. „Rád bych zůstal v Hawrtrownu."

Překvapeně nadzvedla obočí. „Ty tam bydlíš? Jako tam? Na té obrovské usedlosti?" divila se.

„Ano. Ale to probereme později." A hlavně v soukromí. „I tvoji vysokou."

Jejich hospodyně začala sklízet špinavé nádobí. Kessie se svojí polévky ani nedotkla. Přitom, nebyla špatná. Mala se zvedla. Sdělila nám, že ji moc mrzí, že o tenhle rozhovor příjde, ale že ji trápí bolestivý poslíčci a tak si jde raději dát horkou vanu, než tu trpět.

Vlastně to byla celkem ironie. Sami dovolili synovi zbouchnout spolužačku mojí vlčice, ale jejich vlastní stejně stará dcera jim přišla mladá.

„Takže, jak si to teď představujete?" zeptal se její otec. Jako by snad mé umysli nebyli zřejmé.

„Vaše dcera je mojí družkou. Odjede se mnou zpátky do Hawrtrownu. Samozřejmě ji můžete přijet kdykoli navštívit. Budete u nás vítáni. A ona může přijet navštívit Vás." Hospodyně přede mě postavila talíř s kuřecím masem, zeleninovým salátem a opečenými brambory na tymiánu. Byl jsem už docela vyhládlý a tak jsem se do toho s klidem pustil. Nechutnalo to nejhůř. Maso by sice sneslo trošku víc soli, ale jinak se to dalo jíst.

„Takže neuvažujete o tom, že by zůstala? Třeba než zařídíte svatbu a bude to oficiální?" její matka se na mě dívala s dosti patrnou žádostí. Doufala, že bych jim mohl vyhovět. Už jsem udělal dost velký ústupek v tom, že jsem sem přijel, nebránil jsem jí ve studiu,....zkoušela, kde jsou moje hranice. Ty však byly pevně nastaveny a vztyčeny. „To určitě ne."

Ramena jí lehce klesla. Zklamaně si povzdechla. Natáhla se pro skleničku s bílým vínem a k mému překvapení ji na jediný doušek vypila.

„Ale mám tu ještě nějaké věci k zařízení." Vložila se do toho Kessie. „Možná by bylo fajn tu aspoň nějakou dobu zůstat. Teta se mnou počítá v práci. Zítra ráno jdu na zkoušku družičkovských šatů. Zařizujeme pro Keren rozlučku se svobodou. Mala určitě co nevidět porodí a já o to nechci přijít." Vyjmenovávala jednu věc za druhou, snažíc se bezpochyby vymyslet co nejvíc důvodů pro to, aby tu zůstala.

Ale na to mohla zapomenout. Jsem ochotný být k ní shovívavý, ale i to má své meze. „Můžeme to zkusit nějak společně naplánovat. Tu zkoušku zítra, tam jít můžeš. Pak odletíme a dohodneme se na tom zbývajícím." Čekalo nás toho nejspíš dost. Uspořádat si náš společný život.

KESSIDY

Pohled na něj v mém pokoji byl zvláštní. Jako byste vpustili tygra do ptačí klece.

Můj pokoj, moje království, bylo čistě holčičí. A strašně neuspořádané. Měla jsem velkou postel s nebesy a vysokým čelem. Na nočním stolku mi stála flitry polepená lampička. V rohu pokoje byl domeček pro panenky s nímž jsem si sice už dávno nehrála ale ze sentimentálních důvodů jsem si ho stále schovávala. Na toaletním stolku jsem měla miliardu lahviček s laky, parfémy. Náušnice a řetízky se mi válely všude, stejně tak, jako časopisy o módě.